Archiv společenství Fórum církve

Obecný princip vztahu církve nebo křesťanů k politice a veřejným věcem formulovaly kromě jiného i dokumenty církve. Za všechny bych rád zmínil konstituci Gaudium et spes II. vatikánského koncilu, která je uvedena krásnými slovy: Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby (...) je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků. Jinak řečeno: to co hýbe světem, to se dotýká i církve a křesťanů - tedy i politika a veřejné záležitosti. Tento dokument se zabývá politikou i podrobněji, a to v článcích 73-76.

II. Kromě jiného se v GS 73 píše: "K uskutečnění opravdu lidského politického života není nic lepšího než pěstovat vnitřní postoj spravedlnosti, přejícnosti a služby obecnému blahu a posilovat základní názory o pravé povaze politického společenství i o cílech, správném výkonu a mezích veřejné moci." GS 74: "Z toho plyne, že se výkon politické moci ve společenství jako takovém i ve státních institucích musí vždycky provádět v mezích mravního řádu, k dosažení obecného blaha - chápaného dynamicky - a podle právního řádu, který je (...) řádně ustanoven. (...) Z toho vysvítá odpovědnost, důstojnost a význam těch, kteří vládnou." - Formulace vztahu politiky a křesťanů bychom našli na mnoha dalších místech...

díky za principy světové církve na koncilu. Našlo by se v české církvi něco konkrétnějšího?

No, ono jde o to tyto principy žít. Nicméně existuje dokument České biskupské konference s názvem Pokoj a dobro a potom ještě dokument Žeň veřejné diskuse k listu Pokoj a dobro - ke stažení na: https://www.cirkev.cz/cs/fialova-rada

Díky za odpověď. Je to tedy jak jsem si myslel. Zmíněné dokumenty se věnují praktické aplikaci sociálního učení církve a jsou skvělé. Ale najít v něm praktické a stručné pricipy vztahu církve k politice je dosti náročné. Sociální témata nejsou totožná s politikou, ale tvoří její část.

1. To je velmi komplikovaná otázka - tak jak je postavená. Církev, resp. její představitelé, má mít určitou roli. Ta je na jedné straně prorocká, to jestže má burcovat a poukazovat nejen na hodnoty, ale na vztahy: především na vztah k Bohu, který je potřeba udržet si za každou cenu. Tento vztah by potom měl vyzařovat určité kvality, kterým říkáme křesťanské hodnoty. Mezi tyto hodnoty patří i vysmívaná dvojice pravda a láska. Pro nás křesťany je však nutné si uvědomit, že poslední (nebo první) instancí je živý Bůh, který je a zůstává tajemstvím, a zcela se vymyká našim představám.
Tak jako všechno, i tzv. křesťanské hodnoty, se mohou v rukou nekompetentních lidí stát nebezpečnou zbraní. K tomu přistupuje moc médií a citlivost vůči nim, kdy zajímavé je prvoplánově jen to, co je negativní.

2. Církev je právě v tomto dvojím ohni - na jedné straně je povinnost být světlem a solí, na straně druhé je zde trvale velké nebezpečí, že vyjádření bude otočeno a dezinterpretováno. Proto někdy to váhání.
Rád bych připomenul, že církev to nejsou jen její představitelé, ale tvoří ji všichni pokřtění. Myslím, že naším úkolem je pokusit se pochopit výzvy současnosti, předkládat je Pánu v modlitbě a potom teprve mluvit.
Jménem církve se v celonárodním měřítku vyslovují biskupové, po dohodě ČBK jako instituce.
Nezastírám, že na tomto poli máme před sebou hodně práce.
Můj osobní názor je ten, že pokud se nějaké postoje pouze obracejí do minulosti a postrádají výhled do budoucna, nejsou plně křesťanské. V Kristu je totiž naše budoucnost!

Bůh nemůže být zlý. Výběr mezi dobrem a zlem je až problémem člověka po prvotním hříchu. Bůh je věčný a k pojmu Boha patří to, že je dobrý. Můžeme dokonce říci, že Bůh je dobro, stejně jako říkáme, že Bůh je láska. Zlo znamená odklon od Boha, bytosti, které jsou zlé, jsou zlé proto, že jsou Božími nepřáteli.
Zlo má potom několik rovin. Ontologické zlo je absence bytí, v tom smyslu je zlo jakási "černá díra" v bytí a samo o sobě nemůže existovat, je přítomno jen jako privace dobra.
Existuje rovněž zlo morální. Naše lidské rozhodování mezi dobrem a zlem je rozhodování morální. Bůh se takto nerozhoduje, proto je také absolutní a poslední instancí dobra, (spravedlnosti, krásy...) a pomocí absolutní míry těchto dobrých vlastností jej také můžeme definovat.
Snad tedy takto...