Archiv společenství Chat s morálním teologem Jaroslavem Lormanem

Určitě s Vámi na signálech zůstanu, jestli Vy zůstanete se mnou. Jinak dohledat mne na případné další otázky či nejasnosti není těžké: pod stránkami Katolické teologické fakulty UK: [email protected]

Díky za tuto příležitost. Ať Vás všechny nás Pán plní radostí!

Mám stejný pocit. I v té naší malé české a moravské církevní provincii se tříští projekty - běží jich několik zároveň, jsou nekoordinované a vzájemně si zbytečně konkurují. Leckdy mám dojem, že ani nejdou k jádru.
Nesouhlasím s Vámi, že je to hrstka kněží a laiků, kteří v církvi pracují. Dlouhodobě mám dojem, že naše církev podceňuje laiky a neumí využívat jejich obrovský potenciál a elán.
A ptáte-li se, kam a do čeho se pustit? Máme veliký dar v papeži Františkovi. Zkusme ho víc poslouchat a vyjděme na periférii. Naše církev musí víc investovat do milosrdenství: aktivně hledat lidi na svých okrajích i za nimi. Víc řešit těžké osudy lidí, u kterých nemáme jako křesťané důvěryhodnost. Opustit své teplé vyježděné koleje: nechceme se nechat nachytat na švestkách, protože lidé nám

přinášejí situace, se kterými si nevíme rady ani my, ani církevní právo. Ale - po pravdě - lidé často nechtějí radu a odpověď, často chtějí jen blízkost a podporu. Porozumění. Sami vědí, že situace je svízelná. Přestaňme řešit budovy a neuroticky střežit tradice a věnujme lásku živým lidem, kteří jsou kolem nás. Nesme jim Krista a v něm sebe samé.
Mám rád myšlenku snad Františka Vláčila a mnohokrát si na ni v církvi vzpomínám (třeba právě v souvislosti se synody o rodině): "Kdo chce, hledá způsob; kdo nechce, hledá důvod."

Dobrý večer. V uvedeném problému rozpoznávám několik rovin. Děti jsou v celé situaci zcela nevinně. V tom je celá situace ještě obtížnější, proto je důležitá souhra obou manželů - jakkoliv prověřovaná rozpory. Děti by se neměly stát prostorem úlevy manželky typu. "No jo, tatínek se nám teď přestal modlit." nebo tak podobně. Tím by nadělala sama víc škody.
Na druhé straně si myslím, že i ve vztahu s Bohem nastávají situace, kdy se s ním člověk 'hádá', kdy má potíže s modlitbou, s vírou. I to k životu s Bohem. A myslím si, že formálnost a pouhá vnějškovost je škodlivější než pravdivost. Myslím si, že pro děti to může být velmi cenná zkušenost, ve které mají navíc ještě nablízku oba rodiče, že i tohle se ve vztahu (s Bohem) stává. Obávám se, že to může potkat i je.
Myslím, že děti se

nemohou stát důvodem, pro který tatínek do kostela prostě bude muset chodit. I dospělý člověk má nárok na krize ;)

Dobrý večer, zkusím najít odpověď 'odzadu', ale nejsem žádným specialistou na etiku válečného konfliktu.
Předně v případě ohrožení státu nemohu zůstat se svou rodinou, vždyť je ohrožena i ona, stejně jako rodiny mých bližních. Musím přijmout odpovědnost za ochranu druhých.
V tomto je klíčové kritérium spravedlivého a nespravedlivého válečného konfliktu.
A s tím souvisí i otázky na začátku Vašeho dotazu. Jedna ze složitostí současných válečných konfliktů je, že nepřítele lze často velmi těžko identifikovat. Navíc konflikty nejsou leckdy vedeny mezi státy, ale např. mezi státem a teroristickou skupinou, jejímiž členy jsou i občané vlastního státu.

Ano, Humanae vitae (1968) se v pokoncilní době stala jejich symbolem. Důležitým textem je také koncilní deklarace Gaudium et spes v článcích 48 - 53, zejména pak čl. 50-51, ale to je rok 1965. Z roku 1981 pochází adhortace Jana Pavla II. Familiaris consortio, která se k těmto otázkám také vyjadřuje. Z předválečné doby pak Casti connubii z roku 1930.

1. tzv. přerušovaná soulož je zpravidla brána jako antikoncepce, tedy jednání s cílem zabránit početí. Nutno říci, že jde o metodu značně nejistou!
2. podmínky hříchu jsou tradičně tři: dobrovolné a vědomé zlé jednání. Pokud jsou naplněny tyto tři podmínky, je takové jednání chápáno jako smrtelný hřích. Je tedy třeba se ptát, nakolik je takové jednání dobrovolné. A pak: nakolik je zlé samo o sobě. Osobně přerušovanou soulož za vnitřně zlé jednání nepovažuji. Ale toto je otázka, ve které panuje v současnosti značná nejednota.

Souhlasím s Vámi, že chozením na bohoslužby, při kterých ještě všichni sedí za sebou v řadách jako v autobuse, zdravé společenství nevznikne.
Myslím, že úlohy ve farním společenství nemusí být takto genderově rozdělené.
Jsem přesvědčený o tom, že zdravá farnost se pozná především podle přítomnosti tatínků v produktivním věku. Ti jsou pro mě lakmusový papírek, protože zpravidla mizí jako první.
A ti jsou schopní už svou přítomností způsobit mnoho: nejen něco opravit či vykopat. Ale taky vytáhnout lidi na sport, dovážit přílišnou péči maminek-katechetek;)).
Myslím, že pro zdravou farnost jsou moc důležitá nejrůznější setkávání lidí napříč generacemi a při různých příležitostech. Pro zdravou farnost je typická chuť slavit - společné slavení je krásná příležitost - vždyť Eucharistie -

to je oslava. Ale pak - výročí, narozeniny, liturgické svátky.... společně jíst, pít, zpívat, putovat, sportovat, pracovat, modlit se, smát se, plakat..... o to se jedná.
a pak: ve zdravé farnosti mají řadu spirituálních úloh laici - modlitební společenství, modlitby před jídlem, biblická setkání....

Myslím, že pro chlapy je totiž osobnost pana faráře daleko obtížněji přijatelná než pro ženy.

Milý pane Vacku, tři z mých dětí chodí do školy, všechny prošly nebo procházejí prvním stupněm státní školy, jeden ze synů nyní navštěvuje církevní gymnázium.
Musím přiznat, že jsem se dosud nesetkal s nevhodnou sexuální nebo genderovou výchovou. Včera mi zrovna můj 14tiletý syn sdělil, že probírají antikoncepci. Tak jsme si na to konto chvilku povídali.

Dobrý večer, Václave. Nějaké snazší otázky by nebyly ;))
Zabití teroristy, který hodlá zabít stovky lidí, při kterém riskuji zabití několika civilistů jistě nepatří mezi rozhodnutí pro dobro. Tato situace je dilematická. Jaké mám možnosti? Že nebudu jednat? Mám jen čekat, až svůj plán provede? Nakolik jsem si jistý, že tento záměr má a má i prostředky k jeho realizaci? Pokud je tato jistota významná, nemohu nejednat. A pak: budu-li jednat, jaké mám možnosti? Nemohu civilisty uchránit? Jsou vyčerpány jiné možnosti?
Může se stát, že neexistuje žádná dobrá volba - proto je tato situace dilematická. Jediné, co mi zbývá, je rozhodnutí se pro menší zlo, a to může být zneškodnění teroristy s rizikem zabití několika civilistů. Nerozhoduji se přeci pro zabití nevinných lidí, rozhoduji se

pro ochranu stovek nevinných, které chce terorista zabít. Smrt několika civilistů v případě zásahu je nechtěným důsledkem mého jednání, ke kterému jsou nouzí situace nucen.

Milý Jendo, omlouvám se, že odpovídám až dnes, ale Váš dotazi mi nějak zanikl mezi ostatními.
Než začnu odpovídat, chtěl bych jen zareagovat na výtku, že Německo bylo výždycky jiné --- je to velmi častý český církevnický předsudek. Jestli se neměcká církev něčím od české liší (pokud se to vlbec dá vyjádřit takto paušálně), tak je to poctivá snaha a odvaha řešit skutečné problémy. Němečtí teologové mají obecně velmi důkladné vzdělání. Ani oni, ale ani většina biskupů v Německu nedělá, že by problémy neexistovaly. Možná nám to někdy přijde přehnané, možná máme potíže s některými liturgickými zvyklostmi - možná proto, abychom si nemuseli zvykat na různost a pluralitu. Ale - jestli Vás můžu poprosit - nenechte se chytit do tohohle předsudku.

Ajaj, sexuální výchova. Myslím, že škola musí v sexuální výchově hrát roli, ať se nám to líbí či nelíbí. Je pochopitelné, že stát, kterého jsme součástí, chce do těchto otázek vstupovat, protože se jedná o otázky vysoce sociálně relevantní. Jistě je primárním a výsadním místem sexuální výchovy (raději bych hovořil o výchově ke vztahům nebo tak něco) vlastní rodina. A to v dobrém, ale mnohdy bohužel i ve zlém.
Já osobně se domnívám, že by dokonce účast na hodinách tzv. sexuální výchovy (a byl bych rád, kdyby se podařilo pro naše děti připravit koncept neredukovaný na pouhé technikálie) měla být povinná. Odpovědností rodičů a vůbec dospělých je pracovat na koncensu. Nemohu se spokojit s tím, že před škodlivým pojetím ochráním sice své vlastní děti, ale děti sousedů nechám napospas.

Zvlášť v případě rodinných patologií je potřeba 'sousedská' solidarita. Někdy se argumentuje tím, že škola bude přinášet jiné hodnoty, než jsou ty naše domácí. To není žádné novum. To už se děje. A v tom vidím i určitou hodnotu školy, že seznamuje děti se světem, jehož jsou součástí. Dokud děti chodí do školy, můžeme je v tomto procesu doprovázet.
Navíc škola má socializační úlohu - stejně jako církev. K tzv. sexuální výchově dochází zpravidla už dávno předtím, než nám to jako rodičům dojde: ze strany spolužáků či kamarádů z ministrantské skupinky;)
A církev má zcela jistě svou úlohu, především v kvalitě vztahů, se kterými se děti v církevním společenství setkávají. I tady platí, že výsadní odpovědnost za hodnotovou výchovu dětí mají rodiče - tedy i oproti panu faráři či paní katechetce

Ano, je v tom rozdíl. Morálka je soubor všech možných doporučení, rad, norem, příkazů a zákazů, které nám běhají v hlavě a které jsou charakteristické pro tu kterou společnost. Etika je pak rozumová reflexe tohoto komplexu či jeho dílčích norem.

Tzv. symptotermální metoda je podle mne nejlepší ze současných metod zohledňujících přání manželů vyhnout se početí potomků. Nejsem lékař, ale už jsem několikrát byl přítomen střetu stoupenců tzv. PPR a přinejmenším stejně fundovaných příslušníků opačného tábora, kteří tvrdí, že v jejich případě metoda není spolehlivá a uvádí řadu argumentů. Z morálního hlediska je zřejmé, že volba způsobu regulace porodnosti musí být výsledkem dohody obou partnerů (GS 50). Při její tvorbě musí brát v potaz učení církve. Nicméně rozhodnutí je jejich odpovědností, které se nemohou zříci.
Jakékoliv abortivní kontracepci je třeba se vyhnout vzhledem k ochraně nenarozeného lidského života, který chráníme od samého početí. Stačí tak?

Dobrý den. Omlouvám se, že odpovídám až dnes. Nějak se mi Váš dotaz ztratil z očí.
Proč vznikla: protože je životní partnerství dvou osob naprosto přirozená potřeba daná touhou po doplnění a péčí o dobro druhého/druhých. Svátost manželství je jen pozvednutím přirozenosti, jejím přijetím ze strany Boha - jakousi druhou stranou Božího vtělení.
A proč se někdo vyhýbá manželskému svazku? Osobně nejsem přesvědčený o tom, že by to bylo proto, že by si lidé manželství nevážili. Spíš si myslím, že je to naopak. Čekáme od něho velmi mnoho. A máme dojem, že bude vyžadovat také mnoho od nás. Ale naše zkušenost s námi samými je nepřesvědčivá. Vysoká hodnota manželství může být důvodem, proč do toho nejít.
A pak - upřímně: v případě kolapsu manželství nás čekají ze strany státu a zejména církve

obrovské potíže, kterým by se člověk přece raději vyhnul.
Vstup do manželství chce odvahu a jistou naivitu, naivitu lásky založené na víře a naději.

Děkuji moc za odpověď.

Ano, domnívám se, že tzv. utilitární etika je v našem rozhodování a uvažování běžnější. Ale nepleťme ji s pouze bezohlednou snahou prosadit si to, co mi přinese větší užitek - i na úkor ostatních. Utilitární etika je relevantní etický myšlenkový proud.
A s argumentací vedenou s ohledem na myslitelné důsledky daného jednání se setkáme i v morální teologii i v papežských textech. Zpravidla jsou však kombinovány a limitovány argumenty např. ve prospěch slabých a těch, kteří nemají hlas (např. bezvýhradná ochrana nenarozeného života). Výlučná utilitaristická argumentace je nedostačující.

A pokud se ptáte, jak se takovému jednání vyhnout ve vlastním praktickém životě, pak - nechat se proměňovat láskou, protože pohled na druhého a touha po dobru pro druhého mě leckdy vede k dobrovolnému sebeomezení. Boží sebezjevení v osobě Ježíše Krista je vzorcem tohoto poněkud odlišného způsobu rozhodování, charakteristického pro agapický rozměr lásky;)

Dobrý večer, to je dobrá otázka. Pokud se pokusím spekulovat, proč se tak děje, pak si troufnu - ale možná nespravedlivě - napsat, že je toto téma a tento zápas pochopitelně velmi zaměstnává. Otázka je, co znamená Vaše slůvko 'škálovat', nebo 'škatulkovat'? Jednak si myslím, že do intimního života druhých párů nemá nikdo co strkat nos. A jednak se bojím pasti určitého loktování a shlížení na druhé spatra.
A jak to naznačit? Já bych jim to prostě řekl. Navíc tahle soustředěnost na sledování vlastní sexuality bude mít v manželství krátký dech. Mnohem důležitější a nosnější budou otázky vztahů: důvěry, řešení konfliktů, hledání dobré vůle, odkládání vlastních představ a plánů...

To je těžká věc. Navíc se netýká morálky. Spíš si myslím, že 'problém nedostatku sexu' v partnerství je otázka daného páru. V čem nedostatek sexu spočívá? Co na to partnerka? Komunikují spolu o téhle věci?
Spíš než moralista by tady asi pomohl psycholog, psychoterapeut, manželská poradna, příp. sexulogická poradna, párová terapie....
Jde o potíž obvou dvou partnerů, kterou musí řešit spolu.

Rozhodně bych tento aspekt vztahu nepodceňoval. Sexuální intimita má velký význam pro vyjádření vzájemné lásky partnerů. Když schází, může kolabovat i vědomí, že jsem milován.

Dobrý večer.
1. Když se ve středověku rodil koncept tzv. intrinsece mala, dálo se tak v rámci sporu s nominalistickou polohou morální teologie, která vyvozovala platnost mravního nároku z platnosti autority, která nárok formulovala. Asi podle hesla: Je to špatné, protože je to zakázané. Intrinsece malum znamená: vnitřně špatné je průkazně špatné, ať už k tomu vnější autorita říká, co chce, jestli je to špatné, nemůžu to přece chtít. Často se dnes setkávám s tím, že na to zapomínáme. A argumentujeme nedobře způsobem: "Je to intrinsece malum, protože to církev/papež zakazuje."
2. Vzhledem k tomu nepovažuji neabortivní antikoncepci užívanou při jednotlivém manželském aktu za vnitřně špatnou. Za intrinsece malum považuji jakoukoliv abortivní metodu, stejně jako úplné vyloučení plození

z manželského života.
3. Podstatný rozdíl podle mne existuje. PPR předpokládá vytrvalou pozornost alespoň jednoho z páru a omezuje tedy spontaneitu sexuálního aktu. A - pokud pár spolu o svém intimním životě skutečně otevřeně komunikuje se vzájemnou láskou - vede k rozvinutí jiných projevů blízkosti či erotické a sexuální aktivity v tzv. plodných dnech. To může vést k obohacení intimního života těchto manželů. Kondom odstraňuje tyto 'překážky', umožňuje tedy spontánní sex bez ohledu na 'rytmus ženy', což může (ale nemusí) vést k omezení vynalézavosti. A v neposlední řadě snižuje prožitek sexuálního aktu. Nicméně v pozadí manželské sexuality stojí požadavek vzájemného respektu a lásky. Vždyť kterákoliv metoda, a to i PPR, se může proměnit v nemilosrdný bič jednoho partnera užitý proti

druhému.

Dobrý večer, Krásnáženo (supr nick;)). Nevím, jestli spolu někteří manželé nespí - pokud to tak je, je to zvláštní, protože intimita a prožívaná sexualita patří k manželství. Ale pokud je to jejich dohoda a svobodná vůle obou dvou, je to jejich věc.
S druhou otázkou budu dělat trochu hloupého a zeptám se, co myslíte tím, že "církev až příliš 'kouká manželům do ložnice'". Takhle je Vaše otázka totiž moc široká. ;)
Díky za pochopení