Chat s morálním teologem Jaroslavem Lormanem
Pane doktore, přijde mi, že děláme v církvi spoustu aktivit a někdy tak plýtváme silami a nesoustředíme se na podstatné. Také mi chybí větší spolupráce uvnitř církve a mezi organizacemi, které jsou nějak s církví spojeny. Na co by podle Vás měla česká církev klást důraz? Kam vrhnout své síly? Do čeho investovat peníze a čas hrstky kněží a laiků pracujících v církvi?:) Děkuji.
Mám stejný pocit. I v té naší malé české a moravské církevní provincii se tříští projekty - běží jich několik zároveň, jsou nekoordinované a vzájemně si zbytečně konkurují. Leckdy mám dojem, že ani nejdou k jádru.
Nesouhlasím s Vámi, že je to hrstka kněží a laiků, kteří v církvi pracují. Dlouhodobě mám dojem, že naše církev podceňuje laiky a neumí využívat jejich obrovský potenciál a elán.
A ptáte-li se, kam a do čeho se pustit? Máme veliký dar v papeži Františkovi. Zkusme ho víc poslouchat a vyjděme na periférii. Naše církev musí víc investovat do milosrdenství: aktivně hledat lidi na svých okrajích i za nimi. Víc řešit těžké osudy lidí, u kterých nemáme jako křesťané důvěryhodnost. Opustit své teplé vyježděné koleje: nechceme se nechat nachytat na švestkách, protože lidé nám
přinášejí situace, se kterými si nevíme rady ani my, ani církevní právo. Ale - po pravdě - lidé často nechtějí radu a odpověď, často chtějí jen blízkost a podporu. Porozumění. Sami vědí, že situace je svízelná. Přestaňme řešit budovy a neuroticky střežit tradice a věnujme lásku živým lidem, kteří jsou kolem nás. Nesme jim Krista a v něm sebe samé.
Mám rád myšlenku snad Františka Vláčila a mnohokrát si na ni v církvi vzpomínám (třeba právě v souvislosti se synody o rodině): "Kdo chce, hledá způsob; kdo nechce, hledá důvod."