"ve svých tělech vlastně žijeme v cizině"

Pokud tím máte na mysli takovou tu starověkou představu, že je tělo jen žalářem duše, pak nesouhlasím. My lidé máme tělo a duši, které přirozeně patří k sobě. A jejich vzájemná oddělenost ve smrti je nepřirozená.

Nedávno jsem slyšela rozhovor nad dílem HP, kde odborníci upozornili na to, že jakékoli vysvětlování již napsaného je zbytečné. Skutečnost daná na papír žije již dál svým životem a dokonce i spisovatel (ne že bych snad byla spisovatel) nemá podávat žádná vysvětlení. Co tím chtěl básník říci, může a nemusí být pochopeno. A taky někdy může jedinec najít v textu něco, co ani sám autor netušil, že tam je)))

Toho se drží i autoři biblických textů (pomineme-li poněkud neuctivě tvrzení některých mystiků), proto je tak zábavné ono exegetické bujení napříč dějinami. Co ovšem činí oni odborníci v době, kdy neupozorňují na zbytečnost výkladů?

"Víme přece, že až zemreme, ozijeme znovu v lepší s konečně podobě "

JA to teda nevím Mohu leda věřit, doufat, ale vědět?

( A pokud bych mohla osobni - taková představa mi přijde na jednu stranu nadbytečná, na druhou mě snad i děsí. Že ještě budu mít nějakou podobu? Dar života, ve kterém je možnost vztahovat se k Bohu, by se spíše umenšil, ne? )

A teď do mě :(

Tak ať v tom nejste sama, ani já nic takového nevím :-)