Článek úspěšně vzbudil mou zvědavost. (Je divné, že ani jednoho ze spoluautorů neznám ani podle jména?) Myslím, že při příští návštěvě knihovny ...

A - jedna učitelka němčiny mi jednou řekla, že píšu souvětí jako Thomas Mann (totiž neúnosně dlouhá). Podávám ten "kompliment" dál.

Kniha vskutku stojí zato. Pokud jde o dlouhá souvětí, je to jakýsi můj (barokní?) manýrismus, ale neumím (anebo nechci?) jinak.

Mě to tedy k přečtení nenalákalo, ale zaujala mě jedna myšlenka recenze:

... toužebné úpění, po „třetím vatikánském koncilu“, který by ...; přitom všem tu zůstává otázka po nové metafyzice, jež by byla schopna svět v myšlenkovém prostředí případného nového koncilu cele uchopit, ...

Jestli je to opravdu takhle, tak mě ta představa dost děsí. Udělat koncil a pak novou metafyzikou uchopovat svět v jeho světle.
Kdyby to bylo naopak - tedy udělat nějakou pořádnou metafyziku a ve světle světa (reality) uchopeného touto metafyzikou pak uspořádat koncil, tomu bych rozuměl.

Málo platné, výsledky koncilů nezávisí moc na tom, jak chápeme Boha. Ono se (zaplať Pán Bůh) to jeho pojetí v dějinách církve zase tolik nemění. Výsledky koncilů závisí v daleko větší míře na tom, jak konciliáři chápou svět a člověka, tedy na filosofii, kterou přijímají za svou.

V tom také spočívá většina problematických pasáží v učení DVK. Založené na existencialismu a sociologii let padesátých a šedesátých.