Andrejko, připomněla jste mi jeden okamžik, který se mi vryl do paměti. Stal v dětském domově na Ukrajině. Děti, rády hrály hru, kdy podle pár indicií měly najít a přinést určitý předmět. Na konci hry, kdy jedna z opatrovnic hodnotila donesené artefakty, nastala chvíle, kdy měly děti donesené předměty vrátit. Nezapomenu na okamžik, kdy malá okatá Nasťa dostala do ruky křížek, který měla odnést na původní místo. Opatrně ho vzala do ruky, opravdu láskyplně se na něj zadívala a bez nějakého vnějšího impulsu křížek políbila. Bylo to tak upřímné, že mě to zcela dojalo, zvlášť když jsem si uvědomila, že ta malá asi pětiletá holčička nikdy nezažila harmonickou rodinu a přirozené projevy lásky a náklonnosti. Je to jedna z věcí, která pro mě není dodnes zcela pochopitelná.