Pobývat s Bohem to je jako cítit vůni chleba, to je "být prostě doma".
Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, kdo smí stát na jeho svatém místě?
Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, jehož duše nebaží po marnosti.
To je pokolení těch, kdo po něm touží, kdo hledají tvář Jakubova Boha.
(Z žalmu 24 ze čtvrteční liturgie, za chléb děkuji Julii Urbišové, mé české sousedce v NOLA)
A nedá mi to: jaké přirovnání, jaký obraz se vybaví vám?
Pravda, že apoštol Pavel tu řeč myslel jinak, mě však zazněla aktuálně i pro rozdělenou společnost dneška. V USA - víc než v ČR - politika teď dělí křesťany (nejen katolíky). I na sociálních sítích, i když tedy Signály to nejsou (nebo nejsem v tech správných bublinách). Bůh a evangelium se vytrácí z centra života, jsou z nich jen zástěrky.
Říká-li totiž jeden: „Já držím s Pavlem“, druhý zase: „Já s Apollem“, nesmýšlíte po lidsku? Vždyť co je Apollos? A co Pavel? Ale jen Bůh dává vzrůst.
(Celý úryvek k pochopení původního smyslu je 1. čtení středeční liturgie 1 Kor 3,1-9)
Co jedni vyhodí, druzí s radostí přijmou.
Včerejší a dneší evangelium.
Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů.
Na všechny padl úžas a říkali si mezi sebou: „To je něco! Svrchovanou mocí poroučí nečistým duchům, a vyjdou.“ Pověst o něm se roznesla po všech místech v tom kraji.
Hledala jsem modlitbu, která by mohla doplnit dnešní 1.čtení. Hledala jsem jinou, a našla jsem tuto. A je ještě výstižnější. Kéž by se stala pravidelným povzdechem těch, kdo jsou nějak důležití. Nejen v církvi, ale celkově ve společnosti. Bez Božího Ducha jsme vydaní (jako jedinci i společenství) jen duchu světa, jenž vidí jen sebe a svou pravdu a zájem.
"My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který vychází z Boha."
Zde jsme, Pane, Duchu svatý, přijď k nám a zůstávej s námi, svou milostí se vlij do našich srdcí! Uč nás, co máme činit a kam dospět, ukaž nám, jak máme působit. Ty,…
Zobrazit více
Možná to bude znit trochu provokativně, ale není. Každý jsme vyrostli jinde. A já holt ve vlhké plesnivé chalupe.
Čili domov - to je ta příznačná vůně plísně, zejména plesnivejicich knih, plných prachu.
Zejména - je léto, zalézam si na půdu, jsem tam sama, sedim pod vikýřem plným pavučin a čtu celé dny ty plesnivé knihy, které náhodně vytahuji z beden, kterých je půda plná. Mnohé předválečné, staré. S tou svou vůní ...
Kdykoli ten specifický pach ucitim, cítím domov.
Je předsudek považovat plesnivý pach za neco špatného. Vždy záleží na úhlu pohledu.
Důležité bylo vědomí , že ty knihy jsou "po" někom. Po dědovi, pradědovi ( ty byly hebrejsky) , minulost. Lidé kteří už nežiji v nich zůstávali zakletí Přišlo mi, že ty knihy jsou esencí historie a to i nasii rodiny, všech těch pohnutých osudu a při četbě jsem si říkávala : kdo je asi kdy četl? A kdo z mých předků vlastně?
Při každém otočení stránky se rozvířil prach.
Prach jsi a v prach se obrátíš....
To bylo me dětství a můj bezpečný domov
.. závěr : ale ta možnost, že až se setmi a nebude už možné číst, sestoupím po těch schudcich dolů od těch zakletych předků a prachu a pachu, a tam bude maminka, a svolá nás k večeři.