Rok 2019 se velmi významně podepsal pod moji letošní slavnost Křtu Páně. V daném roce komunistická Čína vyslal světu dárek, který až do dneška ochromuje celou planetu a do minulého týdne zkaranténil i několik bratří uvnitř naší komunity. Z toho důvody byly pro nás negativní polední modlitby i oběd soukromé. A tak jsem se mohl vydat vstříc dalšímu z plodů předloňského roku.

   V něm se totiž v Panamě konal Světový den mládeže, což pro mě byla natolik Nebeská událost, že mě, ač cizí jazyky nesnášejícího a pro jejich učení krajně neschopného, motivovala k učení španělštiny. Ta mi sice stejně jako všechny řeči, které jsem kdy měl ve školním rozvrhu, nejde, ale je prvním jazykem, který mám rád. Soukromé modlitby a oběd tak mi daly příležitost vyrazit na mši ve španělštině ke sv. Tomáši na Malou Stranu. Rozhodnut jít oděn civilně, chtěl jsem si obléct sakové kalhoty, ve kterých jsem před čtyřma lety přijímal obláčku, žel projevilo se, kterak askeze není mojí nejsilnější zbraní, a danou textilii nebylo lze možno ani při nejlepší vůli zapnout v pase.

   Ještě dopoledne jsem samozřejmě byl účasten na naší konventní bohoslužbě, sloužené česky a přenášené pro farníky internetem. Liturgie u Augustiniánů tak byla již nedělní druhou a dala mi náležitě najevo, že přes veškeré sympatie mi je španělský jazyk stále i španělskou vesnicí. Nebyl jsem schopen ani rozluštit čísla písní, když se vyhlašovali - což po roce a půl učení je skutečnost lehce tristní. A zrovna v rámci hudebního doprovodu mě velmi zahřálo u srdce, že jako závěrečná píseň se zpívala "Alma misionera", kterou jsem si zafixoval již z výše uvedeného Světového setkání.

   Hattrick byl dokonán v podvečer. Ze sociálních sítí jsem se totiž dozvěděl, že v klášteře Benediktinů Olivetánů v Severoirském Rostrevoru, kde jsem mimochodem prožil krásný formační měsíc právě onoho roku 2019, složí své slavné sliby nejmladší z mnichů, bro David Joseph. A díky tomu, že tamní bratři mají v kostele webkameru, jsem celý obřad mohl sledovat online. Takže po mši v češtině a španělštině přišla na řadu ještě i angličtina. Žel, časově to vyšlo tak, že v době, kdy v Rostrevoru začínaly litanie ke všem svatým, u nás začínali nešpory a když jsem po nešporách doběhl zpět k monitoru, bratr David Joseph už se, oděn v kukulu, zdravil se zbylými členy komunity. Takže ze samotných slibů jsem neviděl nic, ale i tak to byl doják.

   A tak jsem štastně prožil slavnost Křtu Páně na třech mších ve třech různých jazycích. Krom té české jsem sice na obou zbylých byl dost mimo obraz, což nic nemění na mé důvěře v to, že benedictions, bendiciones a požehnání kanulo na moji prostou duši ze všech tří plnými doušky. Často nadávám na ty hlupáky v Babyloně, skrz které jsem prožil nejedno jazykové trápení, ale dost možná že tři mše v jednom jazyce by pro mě oné slavnosti nebyly tak krásné, jak byly.