Prosba o modlitbu

Od prvních příznaků mé nemoci uběhl rok. Poslední půlrok byl nejtěžším v mém životě. Kdyby mi někdo na začátku řekl, jak dlouho budu muset vydržet a čekat, nevěřila bych. Sáhla jsem si na pomyslné dno, tam kde jsem ještě nebyla... některé dny jsem tááák dřela hubou o zem, první tři měsíce, než se zjistila diagnóza a než jsme nastavili léky na bolest, byly nejtěžší. 

Děkuji Bohu, že jsem došla až sem, že jsem to všechno zvládla a že dá-li On, blýská se mi na lepší časy. Nechávám za sebou všechno to těžké, i když se mi to občas v mysli vrací... bolest, bolest, každodenní bolest; stavy vyčerpání, kdy mi to už hlava nebrala (doslova), neschopnost postarat se o děti, to "domácí vězení", nekonečné čekání, kdy se nic nedělo; vyčerpání psychiky, kdy jsem měla pocit, že už prostě nemůžu. Jen díky lékům jsem tu psychickou sílu znovu nabrala a těch více než šest měsíců zvládla.

Přesto jsem zažila mnoho hezkého. Spousta lidí na mě myslela v modlitbách, zajímala se; měla jsem čas více vnímat své děti a prostě si s nimi ten čas užít, prožít a vidět na nich spoustu nádherného, žasnout a s tím vším jsem pociťovala velkou vděčnost... vděčnost... vděčnost... za všechno. Bohu díky za to, že zatím bydlíme s manželovými rodiči, bez jejich každodenní pomoci s dětmi, bych to prostě nedala. Díky mojí rodině za vícedenní hlídání staršího synka, kdy jsem si mohla více odpočinout. Díky za manželovu pomoc. A taky díky za moderní medicínu, žít tak před sto lety, tak jsem odkázána žít nadosmrti v bolestech.

Zjistila jsem, že svět se nezboří, 

  • když neuvařím a nechám si vozit jídlo, pro malé děti často nevhodné,
  • když neupeču svůj chleba a neudělám domácí jogurty,
  • když dám dítku na noc jednorázovou plínku, ať se co nejvíc vyspím a nemusím jej přebalovat během noci,
  • když nepůjdu měsíc na mši svatou, protože to prostě nezvládnu,
  • když omezím své ekologické snažení a budu se v některých situacích na určitý čas chovat neekologicky,
  • když příjmu pomoc, bez které bych to nezvládla a nebudu si hrát na borku, která všechno musí dělat sama,
  • když nějaký ten pátek vynechám úklid,
  • když půl roku budu brát léky na nervy a velkou dávku analgetik,
  • když s kojením rok po porodu prostě seknu,
  • když...

Na svátek svatého Valentýna mě čeká ne příliš jednoduchá a vůbec ne banální operace, která mě značně omezí v mém fungování na několik dalších týdnů a měsíců, ale která by měla odstranit mé půl roku trvající bolesti, brnění a trnutí nohou a s tím spojené stavy únavy, vyčerpání. Ještě zdaleka nejsem na konci nemoci a na začátku zdraví. Čeká mě operace hrudní páteře, během které by se měla odstranit část tkáně, která mi tlačí na míchu. To, na co jsem tak dlouho čekala a na co se tolik měsíců těším jako malá na Vánoce, je tady. Od začátku jsem v tom cítila pokoj a jsem s tím smířená, odevzdaná. Nebojím se, protože cítím, že Pán Bůh v tom jede se mnou, od začátku. Těším se... že dá-li Pán konečně budu moci chodit ven, do obchodu, na nedělní rodinné procházky, častěji k našim na návštěvu, s dětmi mezi ostatní děti do spolčátka, na mši, na stavbu, do města, na zahrádku, že budu doma normálně fungovat, že..., že..., že...

Prosím o modlitbu, 

  • aby Pán vedl ruce lékařů, ať se něco v těchto velmi jemných strukturách nepokazí,
  • aby se operace povedla tak, aby se odstranily mé potíže,
  • ať to všechno zvládnu,
  • ať zvládnu přísun další velké bolesti a velkého omezení,
  • ať se postupně zvládnu znovu zapojit do péče o děti,
  • ať mladší dcera (1,5 roku) pochopí situaci, když ji nebudu moci brát na ruky a "tahat" se s ní,
  • ať...
  • ať...
  • ať...

Takže s pomoci Boží jdeme na to...

zdroj: http://zitkrajinou.cz/krajina/polni-cesty-zkracuji-vzdalenosti-nejen/
Zobrazeno 970×
komentáře
Zobrazit 16 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.