Povětšinou slýcháme (krásná) slova o přátelství. Jak jsou přátelé důležití, co všechno jsou pro sebe přátele schopní a ochotní udělat, jak je takové přátelství krásné…

Ale položme si jinou zajímavou otázku:

Kdo je můj nepřítel?

Nejspíš někdo, kdo mi chce nějak ublížit.

Možná taky chci ublížit já jemu.

Ublížit znamená učinit něco zlého.

V nekřesťanském světě je to poměrně jednoduché. Ten, kdo je můj nepřítel, toho mám/chci zlikvidovat. Důvod? Třeba proto, že když nezlikviduju já jeho, zlikviduje on mě. Anebo může být důvod mnohem prostší – třeba prostě proto, že se mi ten druhý nelíbí, nelíbí se mi, co říká, nelíbí se mi co dělá, v co věří… Když se domnívám, že mám větší sílu než on, není žádný rozumný důvod, proč se do likvidace nepustit. Problém nastává pouze v případě, kdy jsou síly vyrovnané anebo dokonce vím, že bych prohrála. Pak se nebudu pouštět do křížku ani s nepřítelem, pokud nejsem sebevrah anebo si nelibuju v hazardních hrách.

Pán Ježíš v tom dělá trochu zmatek. Říká, že máme nepřátele milovat. Že nemáme odplácet zlé zlým. Jidáše, který ho přichází zradit, nazývá přítelem. Jak se v tom má člověk vyznat?

A to jsem do toho ještě nezamíchala emoce. Obvykle to je totiž tak, že máme-li nějakého nepřítele, tedy chová-li se k nám někdo zle, vyvolává to v nás negativní emoce a ohromnou chuť udělat mu taky něco zlého, odplatit, pomstít se.

Poměrně dost velkou část svého křesťanského života a svých duševních sil jsem věnovala – nejspíš podobně jako ostatní křesťané – právě překonávání těchto negativních emocí. Vnímat na druhých lidech to dobré. Nezaměřovat se na to zlé. Nepočítat křivdy. Odpouštět. Nevracet zlé a někdy i dobře mířené údery. Vyžaduje to úsilí a značnou dávku sebezáporu. Někdy člověk musí doslova zlomit sám sebe, což není snadné, ale ne nemožné. Jsou to chvíle velké Boží milosti, řekla bych. Protože se domnívám, že z čistě lidských sil vlastně není něco takového ani možné. To rozhodnutí odpustit, neodplácet musí člověk učinit sám. Ale aby se odpuštění skutečně realizovalo, k tomu – alespoň podle mé zkušenosti – je jakési zvláštní milosti zapotřebí.

Je to výzva a velká věc, ke které jsou křesťané zváni. Za zamyšlení stojí ale další otázka – lze něco takového nařídit? Lze někomu nařídit, aby odpustil? Dovedu si představit nařízení, aby se někdo omluvil. Ale aby odpustil? Můžete k odpuštění druhého člověka vést, můžete mu takovou možnost nabídnout (nejčastěji proto, že je to lepší varianta pro něj samotného, protože chovat si k někomu dlouhodobě zášť je dost sebedestrukční), nějak se mu snažit pomoct…. Ale nemůžete mu to nařídit. On si takovou věc kolikrát člověk neumí nařídit ani sám (i kdyby třeba chtěl).

A pak je tu další rozměr problému. Rozměr společenský, kdy už se nejedná jen o mě, ale o druhé lidi, neřku-li o ty, kteří jsou mi svěření. Představme si, že se někdo chystá ublížit mým dětem. Budu se na něj smát a říkat o něm, že je to můj přítel? Asi těžko. Budu považovat za svoji povinnosti děti ochránit, v případě potřeby i za tu cenu, že dotyčného nějak zneškodním. Jako sorry. Křesťanství vede k odříkání, v jistých situacích i k sebeoběti. Ale nikoho nevede k obětování druhých. To by byla jen hnusná perverze křesťanství.

Tak co, jsme všichni bratři? Sv. Pavel říká: „Pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“ Ano. Pokud – tam, kam až - to záleží na nás.