Zatím poslední kniha Marka Orko Váchy nese název Wakan Tanka a podtitul Hodiny náboženství pro věčné začátečníky. Wakan Tanka pochází z jazyka kmene Lakotů a dalo by se přeložit jako „Velké Tajemství.“ Orko tímto názvem vyjadřuje, o co mu půjde ve velké části knihy, totiž o různé falešné a často nevědomé představy o Bohu a církvi, které brání v cestě s Bohem. A tak raději než představami zatížený pojem Bůh volí Velké Tajemství, které hledáme a které se nám dává poznat, byť je nikdy zcela neprobádáme. 

Mluví pak velmi pěkně o tomto hledání i dávání se poznat a očišťuje různé termíny od nánosů představ. Další velkou část své knihy Orko věnuje tématu, jak dobře využít svěřený čas a růst v dobrém, místo topení se v nekonečných diskusích na sociálních sítích, falešných představách o úspěchu, o hledání pouhého well-being místo smyslu života. Orko totiž mimo jiné dobře vidí, že za námi věřícími často složitými cestami přicházejí zástupy hledajících, zatímco my z velké části diskutujeme o tom, jak do kostela chodí čím dál méně lidí.

Všechno jsou to důležitá a dobře zpracovaná témata, na která jsem kdysi sám hledal odpověď. Minulé Orkovy knihy mi pomohly vyrovnat se s řadou otázek a falešných představ o Bohu a křesťanské víře, které mě tížily. Některé ty představy jsem si jako konvertita do církve již přinesl, mnohé další jsem získal přímo v církevním prostředí, a ještě jiné jsem si přinesl a církevní prostředí je hodně prohloubilo. 

Po patnácti letech od přečtení Tančících skal jsem ovšem někde jinde, a tak mě celou knihou provází ani ne tak otázka, jako spíše výzva. Jak já svědčím o Bohu? Orkův pohled je mi velice blízký, na řadě míst si říkám, že něco podobného jsem chtěl lidem okolo říci i já. Dokonce mi leží v šuplíku téměř hotové svědectví o tom, jak víru chápu já. Z mnoha různých vnitřních i vnějších důvodů k vydání nedošlo. 

Celých prvních 155 stran Orkovy knihy jsem měl dojem, že je to jen soukromá výzva někde v mém nitru, na kterou mám reagovat, ale do recenze nepatří. Maximálně tak napsat něco velmi obecného o tom, že Orko by rád, abychom se neutápěli v nekonečných diskusích a místo toho svědčili o Bohu nebo tvořili cokoliv jiného. Jenže po otočení na stranu 156 se to už opravdu nedá. Jak jinak mám reagovat na větu: „Pokud nepíšete knížky, přátelé moji, tak je nejvyšší čas, abyste začali,“ než přiznáním se k vlastní knížce, která leží v šuplíku? Zvlášť když Orko tu svou větu píše proto, abychom si uvědomili, že každý z nás má dar něco tvořit, a ano, i my ostatní můžeme psát knížky. Jak jinak mám reagovat na Orkovu větu, která následuje o dvě stránky dále: „Pokud někdo četl moje knížky a po sklapnutí té poslední nenamaloval obraz nebo nenapsal píseň … nebo se nenaučil nový tanec nebo aspoň nové jídlo …, pak nepochopil, co jsem chtěl říct.“ Nepíši tu o své knížce v šuplíku proto, abych si dělal reklamu. Píšu o ní proto, abych dal Orkovi za pravdu a vám ostatním naději. Věřím a vím, že všichni máme nějaké dary a dokážeme tvořit krásné věci, i že na světě je plno krásných děl bohužel schovaných v šuplíku.

Moc si vážím jedné z posledních kapitol, v níž se Orko pokouší čtenáři ukázat, jak je právě on či ona, čtenář či čtenářka, Bohem krásně stvořen k Božímu obrazu, a jak může prožívat každý den jako umělecké dílo. Když pak Orko na některých místech dává nevyžádané rady mládeži, nepůsobí to jako moralizování, ale spíše v tom prosvítá etika ctnosti – jak poznat dobré, jak to konat a získat v tom zálibu, jak být krásným Božím obrazem.

Těžko se mi však píše recenze na knížku, v níž autor na straně 158 vyslovuje hluboce pravdivou výzvu: „Nediskutujte na sociálních sítích o mně a o mé víře. Diskutuj o té své. Nejde o to, zda jsou mé knížky dobré, nebo špatné, jde o to, aby byly dobré ty vaše.“ A tak jen velmi stručně. 

Orkova knížka je výborná jako obvykle. Určitě má co říci těm, kteří Boha hledají, i těm, které odrazují různé skandály provázející církev. Má co říci lidem trápeným různými falešnými představami o Bohu, o víře, o církvi, a dokonce i těm, které trápí falešné představy o sobě samých, o své malosti, nedostatečnosti, ošklivosti atd. Ale především ji chápu jako výzvu k pohledu na sebe i na své blízké jako na krásné, obdarované Boží dílo, schopné tvořit další krásná díla a svědčit o Bohu. Dostávám se tak zpět k prvnímu setkání s Orkovými knihami, které mi kdysi dávno pomohly vnímat sebe i svět právě tímto způsobem. 

Autorem textu je Bolek Vraný, bolekvrany.cz, vira-jednoho-technika.cz.