Drazí mladí přátelé,

brzy začíná škola… ach jo, co?;) ;( 

Někdo bude na internátě, někdo na vysokoškolských kolejích, každý bude v nějaké třídě, do které je poslán, „povolán“. I zde se člověk učí ohleduplnosti a je velice těžké ji uskutečňovat, když od druhých ji nevidí.

Je těžké být ohleduplný, když tomu druhému je úplně jedno, že jsem tady já.

Ještě že náš vzor je Pán Ježíš. Jak se k Němu chovali druzí? Nebyli moc ohleduplní. Byl už unavený, přesto na Něj doráželi a Jeho křížová cesta? 

Opakem slova ohleduplnost je zřejmě bezohlednost.

Když jsem byl na vysokoškolských kolejích v Liberci, bydlel jsem tam na přistýlce v malém pokoji. Ve dvě nebo ve čtyři ráno přišli kluci z hospody, rozsvítili světla v pokoji, pustili televizi, v mikrovlnce přímo v pokoji si něco ohřívali. Oni chodili do školy na odpoledne, já měl školu od 7 hodin do večera. Byl jsem vystreslý ze školy, z náročných požadavků. Neměl jsem tam svůj vlastní stůl. Býval jsem tedy přes den v knihovně a večer jsem se vracel na pokoj plný strachu jaká bude tato noc. Jak se vyspím.

Říká se, že nejvíce si odnášíme z rodiny. Asi i tito kluci nebyli vychování k ohleduplnosti.

Většině z vás bude svěřen ten největší, ale i nejkrásnější úkol, na který se nestuduje žádná škola: být otcem, být matkou. Ať s pomocí Ducha svatého, který vás povede, vychováte ohleduplné děti.

Kéž dokážeme nemyslet jen a jen na sebe a myslíme na druhé. Obyčejný úsměv, zájem, snaha pomoci, může překonat svět.

I tímto malým projevem můžeme přinést radost, úsměv a naději na náš svět, do našeho okolí, do naší třídy.

P. Jan Lukeš