"...a ponesu s Tebou všechno dobé i zlé až do smrti..."

 

             Manželova maminka začala stonat. Ze začátku nemohla jíst, tak se léčila různými posty, pak byla na rozšíření žlučovodů. Nechtěla nám říct pravdu, ale my jsme s mužem viděli, jak rychle chátrá, a poznali, že je zle. Květě bylo požehnaných 84 let. Pouhý týden jsme od lékařky znali jasný verdikt – Květa má nejagresivnější formu rakoviny a metastázy jsou už i na plicích. Zažili jsme asi dva velmi náročné měsíce. Chtěli jsme mamince splnit její přání, aby mohla umřít doma. S mobilním hospicem jsme si telefonovali, se synovcem a jeho kamarádem jsme si udělali služby, kdo kdy bude s maminkou v bytě spát. Ale my jsme to prostě nestihli…… Byla hospitalizovaná týden. Stihly se s ní rozloučit dvě nejlepší kamarádky, náš malý kamarád Kryštof ji den před smrtí držel za ruku. Přijala svátosti. Zemřela v klidu ve spánku. 

            Pak jsme zařizovali pohřeb, rozesílali parte, telefonovali příbuzným, zajišťovali kar. Pohřeb byl nadějeplný - zvládla jsem všechno odzpívat, na karu seznámit jednotlivé příbuzné, ale po pohřbu jsem si připadala jako prázdná studna. Vzala jsem si týdenní neschopenku a hlavně spala. Viděla jsem na manželovi, jak by potřeboval truchlit a nejde mu to. Najednou je divný každý pátek – vždycky chodíval k mamince na večeři. Nikdo nás už nezve v neděli na oběd a my nemáme koho pozvat. 

            Mému muži umřela máma – ta, která ho učila chodit, mluvit, se kterou přes 30 let bydlel, která mu poskytovala servis, byla na něj hrdá. 

            V neděli jsem svému muži ráno volala záchranku, protože lapal po dechu, bolelo ho na srdci. Měl vysoký tlak, EKG bylo dobré. Myslím si, že u něj vypukla ataka psychické paniky. Najednou je vedle mě někdo velmi slabý, málo mluví, nechce jíst. 

            Vždycky jsem se léčívala já – několikrát byla hospitalizovaná na psychiatrii a teď se role obrátily. A já prožívám, jak strašná je bezmoc. Jak můžete stát druhému po boku, můžete ho pohladit a obejmout, ale ten svůj boj si musí vybojovat sám. Mně, která jsem se poprvé zhroutila v 17 letech, nedělá problémy být slabá, však se to učím už tolik let. Ale on byl vždycky zdravý, svěží, rychlý, veselý. A teď si s tou slabostí neví rady. Smutek každý prožíváme jinak a jinak dlouho. 

            Moji rodiče jsou staří – bude jim 87 a 83. Čekají nás ještě jejich úmrtí. Taky to bude těžké, ale když můžete u toho všeho někoho držet za ruku nebo v náručí, je to o moc lehčí. 

 

 

Zobrazeno 1164×
komentáře
KMirjam

K tomu Klimešovi mě ještě napadá, že slovo truchlení může být svým způsobem i předpis: po dobu jednoho roku máte právo truchlit, měli byste chodit v černém, a vyhýbat se zábavě. Myslím, že to donedávna tuto formu i mělo.

Tofl

Pro člověka je vždy náročné, když umírá někdo blízký z jeho okolí.
Sice s tím člověk musí pčítat, ale nikdy se na to nepřipraví a je to pro něj veliká bolest.
Pokud ale máme kolem sebe skutečné přátele, rodinu a víru, tak se to dá zvládnout. Sice to není jednoduché, ale pořád je to lepší, než na to být sám.

Mě taky čekají těžké dny, ale než příjdou, tak se snažím ten čas ještě aspoň trochu využít. Mám dvě žijící babičky (84 a 87 let) a dědečka (89 let) a už teď je to těžké, když vím, že tu nemusí brzy být.

Zobrazit 16 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.