Jak to jen zvládáte?

Dostáváme nezřídka otázku podobného znění od některých přátel (a občas i všelijakých ne-přátel), kteří vědí o našich různých životních peripetiích. Oním to je většinou myšlena naše dcera s těžkým kombinovaným postižením, několikanásobné zamlklé těhotenství, péče o starší dceru spolu s mladším nespacím “torpédem” nebo libovolné kombinace předchozího. Nedá se na to odpovědět nic jiného, než: “S Boží pomocí”. A je to pravda pravdoucí.  


Kdybyste se zeptali, co je na tom nejtěžší, asi bych nedokázala odpovědět. Nějak neumím kvantifikovat, jestli je těžší vědomí, že - pokud neskonáte náhlou smrtí - nejspíš přežijete své dítě (a když ne, tak že skončí v nějaké ústavní péči) nebo to, že se najde celá řada lidí, podle kterých se jako méněcenná vůbec neměla narodit.  
Jestli je náročnější vyrovnat se s tím, že vás nikdy neobejme ani se na vás neusměje nebo s tím, že její o téměř 6 let mladší sestra byla už asi ve dvou měsících mnohem šikovnější než ona.  
Jestli jsou víc stresující dny vrzajících zubů nebo dlouhé probdělé noci.  
Jestli mám větší strach z toho, že nám dojdou síly, nebo že dojdou místa ve stacionářích. 


Je to nápor na psychiku (a fyzička dostává zabrat také), je to výzva pro náš vztah, je to zkouška pro víru. 

Není jednoduché nepřestat věřit v Boha a v Jeho uzdravující moc, když se intenzivně (společně s asi tak polovinou katolíků - a nejen katolíků - v republice) modlíte za zdraví své dcery, a ta se potom narodí sice bez vážných komplikací a donošená, ale postupem času se ukazuje, že si nese do života těžké kombinované postižení. Jen On sám nejlíp ví, kolik slz už proteklo nad tím, že mi nikdy neřekne mami, že se nepostaví na svoje nohy a nerozběhne po hřišti.  
Není snadné důvěřovat Bohu ve chvílích, kdy k Němu zoufale křičíte, aby aspoň protentokrát už to malinké miminko ve vás žilo, a vzápětí se z úst lékaře dovídáte, že už mu netluče srdíčko.  

A pak přichází ty otázky, které zná nejspíše většina těch, kdo byla někdy v podobné situaci. Proč? Proč my? Proč naše dítě? Co mi tím chceš Pane Bože říct? Kolik toho ještě vydržím, než se definitivně sesypu? Proč nedostáváme, i když tolik prosíme? 

Otázek jsou spousty, odpovědi žádné, nebo neuspokojivé (třeba taková pozitivní z listu Jakubova: “Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně”:)) 

Jenže potom musím upřímně přiznat, že dostáváme. Jenom jinak, než jak jsme si kdy představovali. Protože “O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho.” 

A tak na všechna ta Proč je nejpoctivější odpovědí jen Nevím. A myslím, že v pozemském životě ani vědět nebudu. Protože Hospodinovy myšlenky nejsou ty moje. 


Jak to tedy zvládám? No, někdy téměř heroicky, jindy téměř vůbec... Občas na Boha křičím, občas s ním nedokážu mluvit, občas se mi zdá hluchý a slepý jako v té Nohavicově písničce… Ale nakonec Děkuji s Krylem i za tu slabost, i za ty slzy, protože citu a pokoře, tomu se potřebuju učit stále.  
 

Zobrazeno 1980×
komentáře
HalLuzacka

Mohla bych se zeptat na Štěpánku? Ikdyž je to nespací "torpédo", musí přinášet do Tvé rodiny i plnou náruč radosti :))

Zdendanda

@HalLuzacka Jojo, Štěpánka je zlatíčko. Samozřejmě mě umí pěkně dopalovat (které dítě to taky neumí, že:)), ale je šikovná a hrozně zvědavá a moc si to s ní užíváme:)

Zobrazit 23 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.