Žiji momentálně ve městě, které jsem si velice oblíbila, přestože nemá vůbec dobrou pověst. Abyste chápali, co mám na mysli, tak uvedu aspoň dva příklady novinových článků, na které byste po vyhledání názvu města, nejspíš narazili. Vyhledávač by vám našel stránky, které by hovořily o útoku mačetou u supermarketu a střelbě na náměstí. 

No prostě procházka růžovou zahradou.:D Ne vážně, já jsem si tohle město z celého srdce zamilovala a moje láska je postavená na reálném pohledu. Tohle město má spoustu svých problémů, které se však musím říct, daří pomalu zlepšovat, zato krásy má nepočítaně. 

Dodnes si přesně pamatuji svoje pocity, když jsme se sem před pár lety přestěhovali. Přišli jsme do města, ve které jsme nikoho neznali. Nejbližší rodinní příslušníci nejméně 100 km daleko, přátelé také v nedohlednu. 

Upřímně, obávala jsem se, jak zde zapadneme. Náš přízvuk na první dobrou prozrazoval, že jsme přistěhovalci a navíc, jelikož žiji na maloměstě, většina lidí se zde zná nebo o sobě má aspoň povědomí, to se ale nakonec ukázalo také jako výhoda. Přistěhovali jsme se sem z krajského města, které bylo nádherné, ale možnost navázat nové kontakty a vztahy zde byla velice nízká. Pravděpodobnost, že si vás zapamatuje prodavačka nebo dvakrát za sebou potkáte na hřišti stejnou maminku, byla téměř nulová. 

Milé překvapení tedy bylo, že si nás místní velice rychle zapamatovali, lidé jsou zde zvyklí se oslovovat a projevovat o sebe zájem, Rychle jsme si s některými místními na sebe zvykli a troufám si říci, že nás zde ve většině přijali. 

A co že na tom našem městě tak jímavého, čím si mě vlastně získalo? 

Tak za prvé jsou to místní, Hanáci se vším všudy. Tvrdé hlavy, tvrdé jádro, odvážní a smělí ale s bodrou povahou, majíce rádi své tradice. 

U nás ve městě žila a tvořila skvělá malířka, která bydlela kousek od našeho domu. Její obrazy mám velice ráda a ve vedlejším městě se dokonce narodil geniální Emil Fila. 

Po městě jezdí na kole sv. Mikuláš. Vždycky mě zajímalo, co dělá během roku, mimo předvečer 6. prosince, kdy rozdává dětem dárky. A už to vím, jezdí u nás na kole.:D

U nás v kostele můžete potkat na bohoslužbách taky kouzelnou babičku, která miluje naše děti a přívětivě se na ně i na nás od prvního dne usmívá a neváhá jim aktivně podávat ruku při pozdravení pokoje. (To mi momentálně chybí.) Zázrak! Díky ní jsem se v místním kostele od první chvíle cítila vítaná a pocítila zde také teplo úsměvu a přívětivost domova. Opravdu.

Na náměstí se nám v létě objevují kolibříky připomínající dlouhozobky svízelové. Chodím je tam pravidelně se synem pozorovat. A to je panečku parádní zážitek. 

Na balkoně se zase potkávám s létajícími medvídky, drvodělkami fialovými a to je také nádherná podívaná.

Z kuchyně orientované na východ v dálce vidíme Hostýn a v bytě máme dvoukřídlé dveře, které najdete i na Tovačovském zámku.

Kočky si zde kupují brýle u Vietnamců.:D Ne, opravdu. Prostě občas vidíte sousedovu kočku, která hypnotizovaně sedí před stojanem s brýlemi a s těmi cedulkami pohupujícími se ve větru to věru nic společného dozajista nemá.

A také zde chodí kočky spořádaně po přechodě, teda opět zase ta sousedova. Ano, tento fakt si jakkoli vysvětlit nedokáži. 

Lidé se zde dělí o kytky a lednice. Abyste pochopili. To tak jdete po náměstí a narazíte na krásnou kytku v květináči, na které je cedulka s nápisem: „Jestli chceš, vezmi si mě.“ Nebo na lednici Indesit s nápisem podobným. Obojí během pár hodin nachází svého nového majitele.

Na náměstí na nás z jednoho z nejstarších morových sloupů shlíží Madonna. 

Věže našeho kostela jsou krásně z dálky viditelné z několika směrů, projev geniality jeho stavitelů. Je to první věc, která vás ve městě vítá. Když vidím ty dvě věže z dálky (Frodo by záviděl.), vydechnu: „Domov...“

A tak se mi tady ten život na tom našem pomalém a klidném maloměstě líbí. Lidé jsou zde laskaví, syn pravidelně bývá od místních podarován drobnými dárky i sladkostmi. Mají ho rádi. Příroda, přestože žijeme v bytě na náměstí, nám doslova klepe na okna (To mi připomnělo, jak mi můj muž sděloval, že se nějaká šílená vosa snaží prorazit sklo našeho okna.:D), jiřičky nám hnízdí na fasádě a poštolka loví za domem. Máme to kousek k rybníku, k řece i do chráněné krajinné oblasti.

Prostě jsem nikdy nečekala, že zde ve městě se špatnou pověstí, objevíme tolik krásy a bude se nám zde žít tak hezky. A ze mě se tak stává hobit, maloměšťák, který se musí odhodlávat své městečko opustit. 

PS: Čestně prohlašuji, že téměř ve všem píši čistou a nepřikrášlenou pravdu. Až na toho Mikuláše a kočku kupující si brýle, ale to jsou drobné fabulace, které jsou libůstkou mého pohledu na svět, tak mi je prosím neberte.:)