Panně Marii se z rozťaté hlavy začala řinout krev

Dne 9. května 1990 se na Domažlicku a Klatovsku neslavil jen konec druhé světové války (tehdy se ještě neslavil 8. května jako dnes), ale pro věřící z tohoto kraje to byl den významný ještě něčím jiným. Z Čech přes Folmavu do Německa vyrazily autobusy plné českých poutníků. Jejich cílem bylo blízké městečko Neukirchen beim Heiligen Blut. Ve zdejším kostele se nachází milostná soška Panny Marie Loučimské, tedy pocházející z Čech, která zde našla útočiště během husitských válek. V jednom z autobusů seděl tehdy třináctiletý Josef Dědina právě z Loučimi.

Zdroj: Wallfahrtsmuseum (Museum) (museen.de)

Josefe, můžeš nám přiblížit příběh této sošky?

Jako malý jsem příběh této sochy vůbec neznal. V našem kostele stojí její kopie, ale o původní soše se vlastně nemluvilo. Podle legendy se v sobotu před svatým Martinem v roce 1419 k obci blížila husitská vojska, připravená rabovat. Už přišla jednou, ale místní obyvatelé je s vidlemi a kosami zahnali. Husité slíbili, že se vrátí, a vyhrožovali, že vyplení kostel a zničí pro ně modlářskou sochu Panny Marie. Místní ženy v čele se Zuzanou Haladovou sochu vzaly a odnesly ji do blízkých příhraničních lesů a ukryly ji v dutém stromě u studánky. Husité tedy sice vesnici vyplenili, ale sošce ublížit nemohli.

Za nějakou dobu husitský hejtman Ctibor Krčma projížděl na koni tímto krajem a sochu v dutině stromu objevil. Byla mu povědomá a měl radost, že bude moci uskutečnit původní plán. Tasil meč a ťal ji do hlavy. K jeho zděšení se z rány začala řinout čerstvá krev. Podle pověsti se ulekl, ale setrval ve svém úmyslu sošku zničit. Vhodil ji tedy do blízké studánky, ale socha se vrátila zpět do dutiny ve stromě, a to opakovaně. Podle jiné verze ji chtěl i spálit, ale nedokázal to. Tím se vysvětluje, proč je socha tmavá. Když se hejtman pokusil po marných pokusech sochu Panny Marie zničit odjet, kůň se nehnul z místa. Násilí nepomáhalo. Až když svého činu litoval a rozhodl se vrátit do lůna katolické církve, mohl od studánky odjet. Pověst praví, že dožil v Loučimi jako poustevník.

Původní socha má skutečně rozťatou hlavu. Zdroj: bbkult.net

A jak vznikly pozdější slavné poutě?

Socha se už do Loučimi nevrátila. Zůstala u studánky, kde na bavorské straně hranice vzniklo velké poutní místo, které získalo název Nové kostely u svaté krve (Neukirchen beim Heiligen Blut), který odkazuje jednak na kostel, který socha v Čechách opustila, jednak na krev, která jí vytryskla z rány na hlavě. Od doby baroka sem putovaly tisíce poutníků ze všech stran, i z Čech. Ke kostelu byl později přistavěn františkánský klášter, aby poskytoval zázemí pro poutníky. K původnímu kostelu tak byl připojen kostel klášterní; oltář ale zůstal jen jeden. Bratři františkáni se tak při mši dívají Panně Marii na záda. Tradici poutí z české strany přerušila až druhá světová válka a komunismus, který mezi Bavorskem a Chodskem vytvořil nepropustnou zeď. Na poutní tradici se u nás pozvolna zapomnělo. 

Úplně se na ni ale nezapomnělo, když už v roce 1990 byla obnovena.

Poutní tradici obnovil Msgre. Vladislav Sysel (+2019), rodák z loučimské farnosti. A tak 9. května 1990 vyrazily stovky poutníků z Domažlicka a Klatovska přes nově otevřený hraniční přechod na Folmavě. Průvod vyrážel od tamější radnice, kde poutníky vítali místní obyvatelé. Byla to moje první cesta do tehdejšího Západního Německa, takže emoce byly dvojnásobně silné. Vydali jsme se ke kostelu a davy okolo cesty nám mávaly a vítaly nás. V Čechách do té doby nemohly být žádné církevní průvody mimo kostel, takže náš šok byl o to větší. Průvody jsme znali jen z prvního máje, kam jsme chodili povinně se školou. Před kostelem nás vítal místní biskup. Následovaly česko-německé projevy, které se zdály nekonečné. 

Zdroj: Pouť do Neukirchenu bei Heligen Blut | Šumava Net.CZ (sumavanet.cz)

A od roku 1990 se poutě do Neukirchenu konají každoročně?

Přerušil je jen covid, to se nekonalo nic. Letos 30. dubna už jsme tam zase jeli. Tentokrát už nás ale bylo jen pár, mladou generaci už tyto akce moc nelákají. Já k tomu mám jiný vztah, pocházím z Loučimi a ten zážitek z první obnovené pouti je stále silný. Asi je to přirozený vývoj, staří lidé už tam nedojedou, mladí je tam nevezmou, nikdo neorganizuje autobusy, protože to pro mnoho lidí ztratilo význam. Přál bych si, aby tato tradice zůstala živá, ale každá generace si musí najít vlastní posily pro svou víru. Možná dnes lidé jezdí spíš na duchovní cvičení nebo na setkání mládeže a také je celkově velká nabídka dalších akcí.

A máš nějaký nápad, jak mladé k pouti nebo poutím obecně přivést zpět?

Za svobodna jsem dvakrát organizoval pěší pouť z Loučimi do Neukirchen pro své kamarády. Je to asi dvacet pět kilometrů, cesta trvala pět šest hodin. Po cestě jsme se modlili, zpívali, povídali si a vytvářeli společenství. Každý, kdo putoval na nějaké místo pěšky, mi potvrdí, že je to úplně jiná zkušenost než jet autem či autobusem. I po letech si člověk vzpomene nejen na bolavé nohy, ale i na radost z dosažení cíle a prožité zkušenosti. Rodiny z blízké Kdyně takhle chodí kus této trasy každý rok, po třiceti letech již chodí i se svými vnoučaty a tím se rodí nová generace, která k tomuto putování získává svůj vlastní vztah, a to je důležité.

Každý má ve svém okolí nějaké poutní místo a je hezké, když si k němu vytvoří pouto. Musí si na to najít čas, vzdát se na chvíli svého pohodlí a výměnou za námahu získá nějaká jiná dobra. Naše děti jezdí s námi a snad si nějaký vztah k poutím tvoří, ale pokud nejdou příkladem rodiče, je to těžší. Kdyby se objevila mezi mladými nějaká vůdčí osobnost, mohlo by to pomoci.

Zdroj: Pouť do Neukirchenu bei Heligen Blut | Šumava Net.CZ (sumavanet.cz)

A v čem vidíš přínos poutí, které jiné formy duchovních obnov neposkytují?

Poutě hezky ilustrují, že jsme na cestě, jak nám připomnělo i téma synody. Pouť v té skutečné podobě cesty z domova na známé (tomu člověku známé, nikoli nutně populární) místo je vytržením z všedního života, poskytuje čas na modlitbu, utřídění myšlenek, opuštění toho, co zanechávám doma. Pro mě osobně je to navíc návrat ke kořenům, spojení s předky, kteří na stejné místo putovali za první republiky i dřív. 

Na Chodsku je Vavřinecká pouť, proslavená v roce 1939. Tam také někteří putují pěšky, že? Třeba bývalý pan farář z Klenčí vyrážel za svítání, aby tam došel včas. 

Vavřinecké pouti si vážíme, ale je pro nás organizačně náročná, abychom stačili obléct do kroje nejen sebe, ale i naše děti, manželka často hraje na varhany. Jen pár nadšenců jde pěšky. Tahle pouť je pro mnohé možná spíš folklórní záležitostí než náboženskou, ale třeba i tak Bůh působí na srdce lidí, kdoví. Je třeba si hledat svoje vlastní místo, které pro člověka bude mít duchovní význam. 

Rodina Josefa Dědiny na pouti v Neukirchen. Zdroj: archiv Josefa Dědiny.

Máte i vy nějaké místo blízké vašemu srdci, na které rádi putujete, a síly, které vydáte na cestu, se vám bohatě vrátí v síle do života, především toho duchovního? Je to oficiální poutní msto, nebo nějaké vaše soukromé? Budeme rádi, když nám napíšete - buď do komentářů, nebo klidně celý článek. Těšíme se!

Zobrazeno 196×
komentáře
Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.