Koberec života

Bylo nám patnáct, seděli jsme v lavicích a tupě zírali před sebe.


Nezáživná hodina ruštiny.


Učitelka nám zadala úkol: máme dvacet minut na to, abychom sepsali, jak si náš život představujeme, až nám bude padesát. Samozřejmě rusky.


Už to číslo nás uvedlo do úvah, že nás nutí jakoby předem zrekapitulovat celý náš život,


protože padesátka (viděno očima náctiletých) rovná se konec života.


Po krátkém rozmýšlení všichni psali a psali, co jim ruská slovní zásoba stačila.


 

Vlastně všichni ne.


 

Náš spolužák Robert byl hotov velmi rychle a seděl se založenýma rukama.


 

Učitelka nás po dvaceti minutách vyzvala, abychom svoje vize nahlas přečetli.


 

Většina spolužáků se v padesáti viděla jak odpočívá v kruhu své rodiny, obklopená vnoučaty, ve spokojeném manželství, ve vlastním domě a věnuje se svým zálibám.


 

Přišla řada na Roberta, který se váhavě postavil v těsné lavici, klátivými pohyby typickými pro přerostlého puberťáka uchopil kus papíru a mutujícím hlasem zakrákoral:


 

„Kak mne búdět 50, ja bůdu adnoj nógoj v gróbe.“


 

Výbuch smíchu, učitelka zrudla a snažila se utišit hlučící třídu.


 

Jen Robert stál, ve tváři se mu nepohnul ani jeden sval a nepřítomně hleděl na učitelku.


 

Vybavila se mi ta dávná hodina ruštiny, když jsem se chystala na sraz spolužáků - padesátníků.


Jak se nám tenkrát, ve školních lavicích, zdál čas nekonečný.

Mysleli jsme si, že je před námi moře zážitků, měli jsme své plány, představy

a ono to většinou bylo dost jinak.


 

Skoro všichni jsme se na srazu padesátníků hned poznali,

i když jsme se někteří neviděli desítky let.

Smáli jsme se historkám ze školních lavic, prohlíželi fotky, vzpomínali na učitele.

Po dobré večeři nás spolužačka - organizátorka srazu vyzvala, abychom každý řekli něco o sobě – jak žijeme, kde pracujeme, kolik máme dětí atd.

Mezi spolužáky to zašumělo a pár se jich hned zvedlo a začali se vytrácet.

„Tak toho jsem se nejvíc bála, že tady budu muset přede všemi mluvit, jak mám podělaný život,“ naklonila se ke mně jedna ze spolužaček a zvedla se také.

Nedobrou atmosféru organizátorka okamžitě vycítila a tento bod programu raději vynechala.

Venku před restaurací se sklenkou vína se pak v hloučcích někteří svěřovali,

jak náročné roky mají za sebou – tvrdé exekuce, těžké rozvody, rozhádané rodiny, vážné nemoci, jeden spolužák si musel na sraz půjčit košili, protože je po vleklém rozvodu bezdomovcem.

Někteří ukazovali fotky svých dětí, vnoučat, jiní mluvili o tom, jak se starají o své nemocné rodiče, další o svých úspěších v podnikání.

S přibývajícím alkoholem v krvi se zpívalo a tancovalo skoro až do rána.

 

A protože už víme, že čas není nekonečný, slíbili jsme si, že si dáme sraz už za pět let.


Doznívalo ve mně to setkání spolužáků ještě dlouho.

 

A vzpomněla jsem si na to, co jednou napsal prof.Tomáš Halík:


 


 

".....to co je v našich životech nejdůležitější,


 

to nevidíme teď ani my sami.


 

Věřím, že nejvlastnějším autorem našeho života je Bůh,


 

a těším se, že nám jednou své dílo ukáže.


 

Představuji si to tak, jako když se tká orientální koberec.


 

Když se díváte na tu stranu koberce, na níž se pracuje,


 

vidíte jenom celkem ošklivou spleť nitek a uzlíků.


 

Až je koberec dotkán,


 

obrátí se - a člověk žasne, když vidí jeho líc, symetrický ornament a zářivé barvy.


 

Povzbuzuji tímto obrazem lidi, kteří procházejí velmi zauzlovaným životním obdobím.


 

Jednou uvidíte "líc" a smysl toho všeho.


 

A v tomto duchu se i já těším na setkání s Bohem, až bude všechno hotovo.


 

Je důležité, aby člověk teď nebyl příliš nedočkavý a drzý,


 

aby příliš nevrážel do ruky, která tká jeho příběh,


 

a nechtěl pošetile nakukovat na druhou stranu......"

Peršan, orientální, koberec, tkanivo. | CanStock


 

 


 

Zobrazeno 597×
komentáře
Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.