Sever! Mariahilf! - zápisky z pouti den 1

Den 0

S prázdnou hlavou jsem zastavil u benzínové pumpy. Při tankování jsem uvažoval, jak jsem se do současného stavu dostal. Necítím emoce, všechno je mi jedno. Necítím žádný vztah sám k sobě. Vše mě nechává chladným. Možná ta koronakrize? Možná to šedé deštivé počasí, které dává zapomenout na existenci slunce? Vyhoření z práce? Vše dohromady? Nevím, je mi to jedno. Kde jsi, Bože? Slyšíš mě? Proč ten benzín teče tak pomalu? BENZÍN!!!! Já mám ale dieselové auto!!! Tohle už takhle dál nejde, musím něco udělat. Nejen s tím benzínem, ale se sebou. Jsem jako chodící prázdná skořápka, troska. Nic necítím. Jen temnotu a prázdno. Jdu zaplatit benzín. Vracím se k autu, nalil jsem tam cca 13 litrů benzínu, když teď doliju plnou nádrž nafty, měl by to motor vydržet, jak si čtu na internetu v mobilu. Jdu podruhé zaplatit, tentokrát naftu. Kupuji ještě nějakou příměs do nafty, spíš pro svůj dobrý pocit. S modlitbou na rtech, ať ten motor vydrží, vyjíždím. Zvuk je v pořádku, jestli to ale motor vydrží, uvidím časem. Těch 13 litrů benzínu byla poslední kapka, bohužel dost rozsáhlá. Vím, že se sebou něco musím udělat, takto to dále nejde. Přijel jsem do práce, pracuji s prázdnou hlavou a uvažuji, co bude. Zrušil jsem celý program příštího týdne, odcházím. Přijíždím domů, zdravím manželku a kluky a jdu si lehnout. S prázdnou hlavou se modlím. V hlavě mi ožívá slovo POUŤ. Musím udělat krok stranou, na nějakou dobu vypadnout ze všech svých rolí. Probral jsem to s manželkou, má pro mě pochopení a souhlasí. 

Uplynulo pár šedých dní, přichází neděle a mše v rouškách. Na protějším sloupu vidím fotku z poutního místa Mariahilf ve Zlatých horách. To místo chci navštívit už několik let, vnímám to jako znamení a v duchu odpovídám „JDU!“. Cíl mé pouti je dán. Manželka mi dala zelenou. Jsem šťastný, mám svůj cíl. Začínám plánovat. Je to asi 130 km, budu potřebovat 4 dny. Ve středu si kupuji nové boty, další den chci vyrazit. Předvečer mé pouti si však starší syn poranil ruku, spadl z lavice, když jsme měli chvály. Nejprve se zdálo, že je jenom naražená. Vzbudil se však bolestí, kolem 23:00 a věděl jsem, že je zle. Tak jsme vyrazili do nemocnice. O půlnoci na pohotovosti nikdo nebyl, tak to šlo rychle. Rentgen, vyšetření, sádra. Jsem naštvaný, vypadá to, že pouť skončila dříve, než začala. S potvrzenou zlomeninou se vracíme domů. Synka ruka už nebolí a rychle usíná. Zato já teď nemohu usnout, náladou plavu někde v betonu pode dnem. 

 

 

1. den

Ráno pro změnu nemohu vstát, protože jsem v noci nespal. Vstávám až kolem 8:00. Předpokládám, že manželka nebude souhlasit, abych odešel, když má synek zlomenou ruku. Ale překvapuje mě – „Ty tu ještě jsi? Už bys měl vyjít!“. Dobaluji tedy batoh, loučím se a kolem 9:00 vyrážím na svou první pouť. Nikdy jsem na pouti dobrovolně a sám nebyl. Je super pocit něco dělat sám a dobrovolně. Práh domova překračuji se slovy: „Je to malý krok pro lidstvo, ale velký krok pro Ondru!“ . Prší, je kolem 12 stupňů. Krásné říjnové počasí. Jsem za to rád, počasí tematicky zcela vystihuje můj celkový stav. Nejdu totiž na výlet, jdu na pouť. První metry mám za sebou. Začínám se modlit růženec. Nejprve procházím kolem městského hřbitova, zde mám první zastávku. Leží zde jedna zvlášť blízká osoba, která umřela před pár týdny. Tuto pouť obětuji za ni. Modlím se, vyprošuji spásu všem blízkým zemřelým.

 

Za hřbitovem už jsem skoro úplně mokrý, kromě bot (ty jsem si naimpregnoval). Takhle to dál nejde. Moje kalhoty pěkně nasávají vlhkost a rozhodně nejsou určeny do deště. Škoda, že jsem si vzal jen jedny, ale zato mám devatero ponožek. Nemohu se vrátit domů pro šusťáky, to bych byl zahanben před manželkou a dětmi. Rozhoduji se proto dojít do obchodu se sportovním oblečením a koupit si nějaké nepromokavé kalhoty. Přicházím do stejného obchodu, kde jsem si včerejšího dne koupil boty a přikupuji kalhoty a pár ponožek. Určitě na mě jde vidět, že to s tím turismem myslím vážně. Vycházím zase do toho nečasu. Procházím skrz Frýdek, přecházím most přes řeku Ostravici. Právě jsem přešel ze Slezska na Moravu. Z Frýdku do Místku. Pořád vytrvale prší. Vytahuji pláštěnku. Ano, mohl jsem ji vytáhnout dříve. Další chyba. Za chyby se tady, venku, jak vidím, platí hned. V podchodu se dávám do řeči s paní z pekárny. Bavíme se spolu o tom, jak jsou všichni zahledění do sebe, jak jsme to jako společnost dopracovali až sem. Ráno měla konflikt s bezdomovci, lidé procházeli kolem jak koně s klapkami na očích a nikdo se jí nezastal. Vyjadřuji pochopení a v duchu přemítám, jak bych se asi zachoval já? Šel bych do konfliktu nebo radši jako bych nic neviděl, zcela spokojen ve své komfortní zóně? Ta otázka mě zneklidňuje. Prozrazuji, že jsem křesťan na pouti. Paní mi přeje hodně štěstí, není křesťanka, ale také navštívila nějaké poutní místo na Slovensku. Byl tam obrovský kříž, který snad žehnal papež, to místo jí oslovilo. Loučíme se, kupuji si tam sýrové a pizzové bochánky a 2 litrovou minerálku. 

 

Ta minerálka byla chyba, mám ji v jedné boční kapse a po pár metrech mě bolí záda od toho, jak se mi kroutí batoh. Zase za chybu platím hned. Přecházím místecké náměstí v poněkud exotickém vzezření pončo pláštěnky a pokračuji dále směrem na západ. Měním uspořádání batohu kvůli té minerálce. Pokračuji v cestě. Procházím kolem domu mého kamaráda. Modlím se za něj. Nějaká choroba ho nedávno upoutala na vozík. Modlím se za jeho uzdravení. Přicházím na periferii Místku, vcházím do ulice s krásným názvem Foglarova. Bohužel je slepá a k cíli mě nedostane, takže z ní zase vycházím. Zjišťuji, jak je protivné chodit po špatných, slepých cestách ve špatném počasí. Přicházím k obchodní zóně. Kolem jsou cesty pro auta ale žádné chodníky, přecházím cestu a slézám podél malého tunelu. Procházím přes Přecházím parkoviště a ocitám se u Alberta. Albert bohužel není můj sluha, ale velmi velká postkomunistická kostka, ve které se dá leccos pořídit. Já mám svou minerálku, takže o návštěvě neuvažuji. Tady u Alberta (tehdy se to jmenovalo Hypernova) bylo shromaždiště první dřevárny, které jsem se před 15 lety účastnil. Uvažuji nad tím, jak se vlastně jmenovala a kdo proti komu bojoval – už si nevzpomínám, ale byli tam určitě elfové, trpaslíci, lidé, skřeti a další havěť, bylo to super. Přicházím k říčce, která je poněkud rozvodněná. Naštěstí přes ni vede most. Přecházím jej a chci pokračovat ke kopci Štandl, který z dřevárny dobře znám, protože tam bylo hlavní bojiště. V cestě mi však stojí rozestavěná dálnice. Ať se dívám, jak se dívám, nevidím, jak ji obejít. Chvíli chodím tam a zpátky po bahnité cestě, hledám nejvhodnější „brod“ mezi pracujícími bagry, kalužemi, nánosy bláta a hromadami všech různých stavebních hmot. Nakonec nacházím vhodné místo a úspěšně ji přecházím. Za ní je velmi bahnité pole a vysoká, mokrá tráva. První pořádná zkouška pro mé boty. Zbytek oblečení je mokrý. Procházím vysokou travou rychle a svižně, aby co nejméně vody nasáklo do mého již tak velmi mokrého oblečení. K mému nemilému překvapení se mi do levé boty nějakým způsobem dostala voda. Nechápu to. Impregnoval jsem své nové botky pro jistotu mnohem více, než návod doporučoval. Vody v botě není moc, ale stejně nejsem nadšen. Trochu pak bojuji s nějakým křovím a následně přicházím na hezkou lesní cestu. Nabírám dobré tempo, nálada trochu stoupla. Zpívám si – modlím se. Sleduji říčku Olešná, kterou jsem přešel za Albertem. Putuji asi hodinu, chvíli odpočívám u říčky pod stromy, kde neprší. Poté přicházím do městečka Staříč. Směřuji po asfaltové cestě do kopce na sever (Sever! Narnie!). Procházím kolem opuštěného dolu. Potkávám lišku. Je asi 20 metrů ode mne. Díváme se na sebe dlouho. 

 

Liška uprostřed


Uvažuji, jestli by neměla utíkat. O čem uvažuje ona, nevím. Její strnulost a zájem o mou osobu se mi nelíbí. Vytahuji pepřák a dělám pár kroků směrem k ní. Odběhla asi 10 metrů a přikrčila se ve vysoké trávě u cesty. Vzhledem k tomu, že jediný chodec široko daleko jsem tu já, nelíbí se mi to.  Beru do ruky klacek.  Takto ozbrojen se blížím k číhající lišce. Nyní již definitivně utíká pryč. Jsem spokojen.  Asfaltová silnice končí, jdu po lesní pěšině. Vyhýbám se kalužím a bahnu, tempo je pomalé, je nutné vážit každý krok.  Na jednom místě jsem se chystal k obřímu skoku přes kaluž. Před tím, než jsem skočil, přišlo uvědomění, že durch mokré boty by mohly být pro mou další pouť fatální. Radši proto neskáču, zacházím hlouběji do lesa a hledám obchůzku té olbřímí kaluže. Terén je zde velmi nevhodný pro suchozemce, proto musím obcházet kaluže ještě několikrát. 

 

 

Po nějaké době vycházím z lesa na pole, přes polní cesty scházím do obce Krmelín. Hned zkraje se setkávám s podezřívavým sedlákem. Vyptával se mě odkud jdu a kam jdu a evidentně se mu žádná z mých odpovědí nelíbila. Bere do ruky mobil a někam volá. Zřejmě starostovi nebo policii, že se zde pohybují podezřelé osoby. Nečekám na výsledek jeho hovoru, pokračuji v cestě. Uvědomuji si silně, jak zraňující je odsuzovat lidi pohledem, jen podle jejich vzhledu. Činím pokání za všechny odsuzující pohledy, které jsem tak hojně rozséval celý svůj život. Teď vím, jaký je to pocit. Žehnám v duchu tomu sedlákovi (a chvílemi to zase beru zpět, protože mě pěkně dopálil!!). Procházím obcí, napojuji se na cyklotrasu. Poté pokračuji po hlavní cestě. Krajnice žádná, auta kolem mě nepříjemně sviští a jako bych nebyl dost mokrý, občas mě osvěží.

 

 

Procházím kolem křížku u cesty. Vnímám, že se na něj mám pořádně podívat. Jdu blíže. Je na něm napsáno „Ondra". Zasáhlo mě to. Vnitřně slyším, že pokud neumřu sám sobě, nemůže pro mě Ježíš nic udělat. Odevzdávám mu znovu celý svůj život. Celou svou minulost, přítomnost, budoucnost, všechno co mám a všechno co jsem. Vyznávám, že Ježíš je můj Pán a Spasitel. Pokračuji vpřed. Slyším, že se nemám ohlížet zpět. Minulost je přikryta Božím milosrdenstvím, ohlížení pouze rozptyluje a bere síly na cestu vpřed. Přicházím do vesnice Proskovice. Stále prší a je zima. Mám hlad, vcházím do hospody u cesty, objednávám guláš a nealko pivo. Obsluha je velmi příjemná, zaráží mě kontrast oproti předchozímu setkání se sedlákem. Posilněn vycházím dál. Přicházím na cyklostezku, směřuji přes pole na severozápad. Jdu, jdu, prší, prší, jdu, jdu, prší. Přecházím Odru, je pěkně rozvodněná. Přicházím do městečka Stará Bělá, procházím ho celé po chodníku. Pěkně roztahané městečko. Nohy mě bolí, zima není, jdu v dobrém tempu. Na autobusové zastávce volám do penzionu v blízkých Klimkovicích, zda mají místo pro znaveného poutníka. Mají, ohlašuji svůj příchod za hodinu. Pokračuji poslední část mé cesty. V nákupním středisku kupují šunku a rohlíky, večeři a snídani v jednom. Přicházím do penzionu „Karolína“, vypadá to jako hospoda. Naštěstí je tu druhá, oddělená část, kde je penzion. Je 18:00 a já přicházím na svůj pokoj. Všechno mokré oblečení rozvěšuji k uschnutí, boty vycpávám papírem. 

 

První den mám za sebou. Směju se, protože se vůbec necítím sám. Cítím Boží přítomnost. Večeřím, dopisuji deník. Modlím se a usínám.

Zobrazeno 536×
komentáře
Adalberto

Sorry za prozaický fact checking - ze Staříče jsou nejprve Oprechtice, pak Krmelín; Stará Bělá (dík za povýšení, ale jsme pořád vesnice) je před Odrou - to už musela být Polanka.

Dage

@Adalbero: :-D Díky! Přes Oprechtice jsem vůbec nešel, ta restaurace byla v Proskovicích, opravil jsem to.. - máš pravdu, Starou Bělou jsem jen minul a byla to Polanka.

Zdendanda

Čekám, kolikátý den se vymstí ta chůze v nových botách ;)

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.