Otec Pavel má takový zbožný poutní zvyk jezdit na pouť do Jívové. Proč ne, je to výborná pouť a i já se tam dnes těším. Je to velmi krásné místo a potřebné k modlitbám věřících. Na obecních stránkách tuto pouť také připomínají: https://www.obecjivova.cz/assets/File.ashx?id_org=6140&id_dokumenty=6219

Po prvé jsem byl na té pouti před dvěma lety, co ještě řádila koronavirová opatření. Loni jsem dal zcela správně přednost papeži Františkovi, jak popisuje můj blog či video vzpomínka z toho setkání, ze kterého nadšení dlouhou dobu nevyprchá: https://vvrh.signaly.cz/2109/bezprostredne-po-navsteve-papeze-frantiska-v-sastine

Letos je papež František na důležité pastorační návštěvě v Kazachstánu, kterou jsem včera sledoval přes TV Noe, ovšem dnes mě to nevyjde, protože jsem si domluvil oběd s maminkou, která jako každá Marie měla v pondělí svátek a pak hned pojedu na onu pouť.

Tak to jenom taková malá pouťová pozvánka k Panně Marii Bolestné, kterou dnes církev slaví.

Taková pozvánka na pouť je moc hezká. Taky jsem se těšil, ale nakonec všechno dopadlo jinak, ale nemohou za to České Dráhy, ale samotná obec Jívová, která má pojmenované nádraží, ale sídlí 4 km vedle a bez jakéhokoliv značení, takže podle turistického značení mám jedinou možnost zůstat na nádraží, protože jen to je Jívová, jinak vedle Hrubá Voda - Smilov či Domašov nad Bystřicí, prostě vystoupil jsem v džungli a nevěděl, kam dál jít a široko daleko nikdo, chatová oblast.

Ale pěkně od začátku. Nicméně koho Pán Bůh miluje...

Kněží měli setkání ve Val Mezu, takže o. Josef mě ochotně hodil na nádraží. To patří Bohu díky a pak ještě za zpoždění vlaku 10 minut, horší však, že ČD neumí počítat a tak měli nedostatek vagónů a také místa, takže až do Olomouce museli stát i ti, kteří si objednali místenku, natož já, který si ji neobjednal. Navíc ze Zábřeha hlásili mimořádnou událost, tak si rychlík v Olomouci ještě pěkně počkal.

Setkání s maminkou bylo výborné. Dlouho jsme se neviděli, tak jsem ji pozval na oběd k příležitosti svátku Panny Marie, že potom půjdu na pouť. Maminka je vynalézavá a když ji její oblíbená paní poslala chlebíčky a zákusky ke svým narozeninám, museli jsme koupit kytku. Proč ne, ale není na to tolik času. Přece jen k mamce je to přes celý Olomouc. Nápad to byl dobrý a úsměv oslavenkyně, ženy věkem obdařené, stál za to. 

Pak mě maminka ještě chtěla doprovodit na vlak. No, proč ne, ale abych zbytečně neprodlužoval výlet v Olomouci, rozhodl jsem se mezi autobusem a vlakem pro ten nejbližší vlak, který jel skoro hnedle. Neuvědomil jsem si, že tím to všechno začalo.

Nikdy jsem do Jívové nejel vlakem a už po té zkušenosti tam vlakem nepojedu, neb už není o co stát.

Pravda, byla to volba mezi přírodou a civilizací a moje nadšení z jízdy vlakem bylo znát. Když jsem vystoupil v oné stanici, pojal mě blahý pocit a obdiv k opravdu krásné přírodě a krajině podél řeky Bystřice, ale zároveň zmatek, neboť jsem nevěděl, kterou cestu použít k dosažení cíle.

Nakonec jsem vyzkoušel všechny, ale, jak jsem se vrátil, podle zjištění na Mápách.cz, první zvolená cesta byla správně, což jsem ovšem nevěděl. Šel jsem po ní asi 3 km civilizaci nevidět a člověka taky ne. Obrátil jsem se a šel cestou k lomu. To jsem zjistil, že místo v Jívové budu za chvíli v Domašově a ještě přes skály. To byl ještě čas i na tu pouť. Cesta to byla něco přes 2km, tedy 4 po obratu.  Krajina ale stála za to, nicméně přestávalo mě to bavit, protože jsem neviděl nikoho.

Když jsem skončil zpět na nádraží, rozhodl jsem se jít přes koleje. Byly tam chatky. Po celou cestu tou dobou pršelo, což bylo ještě záživnější - s deštníkem v jedné ruce, batohem na zádech a druhou ruku na šátku. Začal mě do toho ještě chytat houser, kterého jsem se už nezbavil, ale musel jít dál. 

Již u lomu byly cedule vojenského prostoru a zakázaného vstupu. Ty cedule jsem pak viděl i na ostatních cestách, kterými jsem se vydal. Cestu za kolejemi jsem opustil, jakmile mi tráva začala sahat po boky. Pochopil jsem, že tudy opravdu nepovede. 

Po dalším návratu k nádraží už jsem se rozhodl, že počkám na vlak a pojedu zpět do Zubří, pomodlím se možná cestou. To už jsem byl naštvaný i "na Boha". Myslím však, že to mělo velký smysl, protože tak krásně, i emotivně, jsem s Bohem už dlouho nemluvil. Nevím však, jestli se to Pánu Bohu líbilo, ale někomu jsem to říct musel a nikdo tam zrovna nebyl.

Vlak jel až skoro za 3 hodiny, takže jsem se rozhodl za každou cenu najít jakoukoli civilizaci. Modrá značka, která vedla k lomu, už jsem věděl, kudy vedla a rozhodně jsem ji nechtěl opakovat vida tu skálu, která by mě čekala při mých bolestech kloubů, které už byly víc, než aktuální.

Uvědomil jsem si, že jsem přece jen udělal pouť, sice nedobrovolnou, ale jinak krásnou. Byl jsem mnohem radostnější a rozhodl jsem se jít nakonec po modré značce opačně, byť nikde neslibovala cíl Jívová. Ale slibovala civilizaci, tedy myslel jsem si, že civilizaci.

Poblíž nádraží Jívová byla jen chatová oblast, ve které byly úřední nástěnky obce Jívová, takže mi bylo jasné, že ta Jívová tam někde být musí. Nebyla. Však již víme, která cesta byla správná.

Další rozcestník po více, než 2 km mě ujistil, že za 2,5 km budu v předchozí vlakové stanici Hrubá Voda - Smilov. Zajásal jsem a značení docela fungovalo. Po levé straně vojenský prostor, takže po celou dobu žádný signál a časově už dávno po mši svaté.

Civilizace byla také příslibem signálu a možností zavolat si pomoc. Jenže ona zastávka také nebyla v civilizaci, ale v chatové oblasti a jeden chatař si mě naštěstí povšimnul. To už jsem byl po modlitbě Věřím v Boha, k sv. Antonínu a také k Matce Boží. Onen pán dokonce znal Zubří a povzbudil mě, že vlaková zastávka už je 300 m a půjdu -li po kolejích a přes kopec, dojdu k větší vlakové zastávce, kde mě určitě pojede vlak.

Ovšem po tom, co jsem měl už projeto a po zralém úsudku, že cesta po kolejích a přes neznámý kopec by mohla pro mě terénu neznalého býti zcestná, raději jsem zůstal na nádraží se zjištěním, že vlak sice na opačnou stranu, ale přece jede už za půl hodiny. Rozhodl jsem se spásně na něj počkat. Zastávka byla na znamení a můj deštník žlutý, kdyby náhodou nerozsvítili světla, neboť i nebe se začalo stmíval a mezi tím, než jsem došel do Smilova také přestaly padat kapky. Také jsem se rozhodl započít růženec.

Paní průvodčí ve vlaku byla velmi ochotná a chápavá ke mě, ztracenému poutníkovi a prodala mi lístek a podala informace. Za chvíli cestou vlakem do Moravského Berouna mi začaly přicházet sms zprávy, že jsem byl hledán a než jsem napsal svou, že jsem se už našel, stihl mi otec Pavel zavolat. Signál byl mizerný a já už rozhodnutý, jak se navrátím do místa, odkud často vycházím. Mezi tím jsem volal i ministrantům, kteří se mě snažili dovolat, když jsem byl mimo signál celé odpoledne až do večera.

Při čekání v Moravském Berouně jsem dál pokračoval dalším růžencem a při jízdě vlakem dalšíma dvěma, než jsme dojeli do Olomouce. V Olomouci už bylo vše zavřeno a jen hospoda do 22:00, ale už bez jídla, přičemž dobrých 5 hodin jsem byl taky dost hladový, že bych snědl všechno. V hospodě jsem potkal Marcela z Potštátu a tak s ním a tím, že "hlad je převlečená žízeň", jsme tvořili společenství. Bylo mi velmi dobře.

Vlak, který pak jel do Vstetína, tedy IC rychlík, měl pouhých 15 minut zpoždění, inu ČD jako čekat dlouho, ale přece byli natolik zodpovědní, že přípoj do Zubří nenechali ujet, tak jsem mohl splnit příslib, že do půlnoci budu doma. To jsem splnil, teď už jsem na faře hodinu a dopisuji tento článek a děkuji Bohu za ten kříž, kterým mě navštívil v den své Matky Bolestné.