Tady a teď

Začneme malou úvahou o myšlení a nemyšlení. Myslíme docela často, že? Je ale myšlení vždy užitečné? Napadlo vás někdy, že myšlení může mít i škodlivé dopady? A víte, že je taky možné být při vědomí, a vůbec při tom nemyslet? V dnešním uspěchaném světě to mnoho lidi prakticky nedokáže. Přemýšlejí skoro pořád a jedinou přestávkou v tom téměř permanentním přemýšlení je pak spánek. Jenže když stále něco plánujeme, řešíme, představujeme si, či na to vzpomínáme, nevnímáme tak dobře všechno to, co probíhá právě teď kolem nás (napr. naše vlastní pocity), a přítomný život nám tak poněkud utíká mezi prsty. A to ani nemluvím o tom, že naše permanentní myšlenky jsou mnohdy zdrojem chronického stresu, a někdy se dokonce mohou podílet na vzniku závažnějších duševních potíží jako jsou deprese. Neustálé vytváření nejrůznějších katastrofických scénářů nebo neustálé kritické hodnocení sebe samých, či druhých - to mohou být příklady neutichajících automatických a značně zacyklených myšlenek, které nám často více škodí, než pomáhají. A právě zde je možné s rozvíjením všímavosti začít.

Všímavost moduluje samotný průběh emocí - překvapivě, zdánlivě, paradoxně a velmi elegantně. Když rozvíjíme všímavost, získáváme obvykle nejprve jistý odstup k vlastním myšlenkám. Zjišťujeme, že se s myšlenkami, které nás napadají, vlastně vůbec nemusíme ztotožňovat. Zjišťujeme, že dokážeme chvílemi i nemyslet, ale třeba jen soustředěně vnímat anebo vědomě prožívat nějaký pocit. A postupně také získáváme přesnější představu o tom, jaké typy myšlenek se v naší mysli vlastně nejčastěji vyskytují. Dříve, či později si pak zpravidla uvědomíme, že zatím co některé myšlenky dokážeme docela snadno a rychle pustit z hlavy, u jiných se nám to příliš nedaří.  

U všímavosti jde o proces, kdy postupně deaktivujeme automatické obrany a snažíme se porozumět tomu, co vlastně cítíme a co potřebujeme. Učíme se zaujmout k těmto pocitům postoj, který je transformuje, bez hodnocení, s absolútnim přijetím. Pokud jsme všímaví, nevzniká k právě uvědomovanému pocit averze a můžeme tak mluvit i o přijetí právě uvědomovaného negativního prožitku. Všímavost všechny prožívané jevy akceptuje. Veškerá meditace vlastně jen vytváří podmínky k tomu, aby si účastník všiml a přijal fakt, že právě prožívá to, co prožívá.

4 vznešené postoje

Jsou nimi laskavost, soucit, sdílená radost a vyrovnanost. Tyto postoje se rozvíjejí přirozeně, jako jakýsi vedlejší produkt všímavosti. Protože ale rozvinutá všímavost přináší změny v chápání sebe samého i vhledy do vzájemné podmíněnosti našeho štěstí a štěstí druhých , nelze u vznešených postojů odlišovat, zda jsou zaměřované dovnitř, do našeho nitra, anebo ven, k ostatním lidem a živým bytostem. Jsou to postoje bezpodmínečné a bezmezné. Nikoho a nic nevylučují. Zahrnují všechny bytosti a všechny prožívané fenomény.

1. Laskavost - představuje přání dobra, štěstí, klidu a míru bez snahy danou osobu nebo objekt vlastnit nebo ovládat. Je to postoj ohleduplný, smířlivý, trpělivý, vřelý, odpouštějící. Také však sebevědomý. Vidí to dobré a nehledá chyby. Je to přímý protipól averze, zášti, nenávisti, hrubosti i povýšenosti. Jako všechny vznešené postoje začíná i laskavost laskavosti k sobě samé. Zahrnuje sebe i druhé.
2. Soucit - postoj empatického porozumění potřebám druhých (vychází z porozumění vlastním potřebám). Představuje touhu a snahu pomoci zmírnit nepohodlí strádající osoby. Je to postoj solidarity, vycházející z prožitého uvědomění, že nemůžeme oddělovat vlastní pohodu od pohody druhých. Je tedy opakem cynismu, krutosti, zuřivosti, mstivosti nebo škodolibosti. Soucítící člověk ví, že to co prožívá dnes druhý, může zítra prožívat on sám. Podpora, péče, ochrana i limit tedy můžou jít ruka v ruce.
3. Sdílená radost - překonání hyperegoického souvztažného prožívání a otevření pocitům sounáležitosti a spojení s druhými
4. Vyrovnanost - praxe laskavosti, soucitu a sdílené radosti prožívaných po určité časové období nás vovádí do pocitu ůplné neutrality, kdy všechny prožívané fenomény (myšlenky, pocity, nálady a vjemy) bereme jako soběrovné a přiznáváme jim stejnou důležitost. Je to smířlivá a povznešená nezávislost transcendující všechny rozdíly, naprostá otevřenost vůči prožívané zkušenosti. Umožňuje nám vidět pocity jako pouhé zákonité důsledky našich předchozích záměrných rozhodnutí a skutků, kterých vnik nemůžeme přímo ovlivnit, nýbrž akceptovat.         

Postoje laskavosti, soucitu, sdílené radosti i vyrovnanosti jsou předpokladem obecně dobrých mezilidských vztahů, i dobrého vztahu nás samých k sebe samým.  V našem mozku odpovídá zaujímání vznešených postojů aktivaci zklidňujícího systému namísto aktivace mnohdy přecitlivělého systému obrany  před hrozbami. 

Všímavost/mindfulness - schopnost uvědomovat si procesy probíhající v našem těle a v naši mysli v přítomném okamžiku s postojem smířlivého porozumění a přijetí

Soucit se sebou - emočně pozitivní postoj k vlastním nepříjemným pocitům, které v životě někdy nevyhnutelně zažíváme vlivem nepříznivých okolností, ale i kvůli vlastním chybám, selháním, nedostatkům a nedokonalostem. Soucit se sebou zahrňuje porozumění našim potřebám i motivace se o tyto potřeby starat. Od sebeúcty, kladného sebehodnocení, ale i od sebelítosti se odlišuje tím, že nevyužívá kontrast mezi ,,představou o vlastním Já" a ,,představou o druhých lidech", ale naopak vychází z pochopení, že různá strádání někdy prožívá každý, tedy, že se v tom jako lidé od sebe nijak nelišíme. V mozku soucit k sobě souvisí s aktivací tzv. zklidňujícího systému/soothing system.

In: Ján Benda (PhDr.): Všímavost a soucit se sebou, Portál, 2019