Na obnově nám paní Kateřina Lachmanová doporučila knížku Ať před zraky mám život / Svědectví z hospice od paní doktorky Violy Svobodové. Paní Lachmanová tuto knížku popsala tak hezky, že ji dala číst i svojí mamince, a že se shodly, že by s paní doktorkou Svobodovou v hospici chtěly umírat. To mě hodně navnadilo a knížku jsem si přála někdy v budoucnu přečíst. Dostala jsem ji k narozeninám a s chutí jsem se do ní začetla a za necelé tři dny ji přečetla.

Paní doktorka Svobodová je silná osobnost. Při jejím odchodu do důchodu se jí ozval jiný doktor a ona kývla na nabídku - dělat primářku v nově vznikajícím hospici. 

V útlé knížce paní doktorka popisuje jak člověk reaguje, když například zjistí, že má těžkou nevyléčitelnou nemoc. Jsou to tyto fáze (u každého trvá každá fáze jinak dlouho): 

fáze šoku, fáze popírání, fáze hněvu a agrese, fáze smlouvání, fáze deprese, fáze smíření.

Přišlo mi to moc zajímavé. U každé fáze bylo svědectví ze života pacientů v hospici. V knize jsou svědectví pracovníků hospice, i přímo paní doktorky, ošetřovatelů, dobrovolníků, kteří se o nemocné starají. 

Četlo se mi to jedním dechem. Je velký rozdíl umírat v nemocnici, za plentou, sám,.. a umírat v hospici, kde se o vás starají do poslední chvíle, i potom, i o pozůstalé. Bylo to opravdu povzbuzující.

V hospici mají komplexní přístup k léčbě bolesti. Jaké jsou všechny druhy bolestí? Tělesná bolest, bolest sociálně-psychicko-duchovní, bolest převážně sociální, psychická bolest, bolest duchovní.

"...Od útlého dětství se učíme spoustě dovedností, připravujeme se na povolání, na svatbu, na příchod děťátka, ale jak budeme jednou umírat, to se v žádné škole neučí...."

Už dlouho přemýšlím nad tím, že to nejdůležitější v životě je: být NEUSTÁLE připravená na setkání s Pánem. A to je to nejvíc, na co se v životě máme připravit. Život tady na zemi trvá průměrně - když budeme mít štěstí- kolem 70 let. Život s Pánem v nebi bude trvat věčnost. 

1Petr.1: "Neboť ‚všichni lidé jako tráva a všechna jejich krása jako květ trávy. Uschne tráva, květ opadne, ale slovo Hospodinovo zůstává na věky.‘"

Nevíme, kdy zemřeme. Může to být za 40 let, ale taky třeba zítra, nebo za pět minut.

Vybízí nás k tomu i Pán Ježíš, a ne jednou:

"Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde." Mk 14

Představuji si, jak je nádherné setkání čisté, připravené duše s Pánem. To se musí radovat celé nebe, všichni svatí, Pán Bůh a ta duše, ta se musí uradovat k smrti.

Lidé v hospici, pokud tam přijdou "zavčas", se můžou na odchod připravit. Přijde mi to jako velký DAR, a velmi záslužné, že něco jako hospice existují a stále se rozrůstají, i když to určitě není jednoduché, tam pracovat. Je krásné číst příběhy o lidech, kteří se stihli udobřit s rodinou a ve spoustě případech i s Pánem. Je úžasné, jak se to podepsalo na jejich celkovém stavu. A jak umírali v pokoji a s úsměvem na rtech.

PŘÍBĚHY Z KNÍŽKY

V knížce jsou dojemné příběhy. Mezi nimi byl i příběh, kdy manžel chodil navštěvovat umírající manželku každý den. A jednou, když si šel pro něco do auta nebo kam, mu manželka mezitím zemřela a on pak plakal, že s ní v tu chvíli nebyl. Paní doktorka ho v té chvíli potkala na chodbě a pak ho uklidňovala, že se jí stalo to samé s její maminkou, když umírala. Že taky promeškala ten okamžik, kdy odešla a že si to vyčítala přesně jako on. Ale že pak zjistila, že se to někdy stává, že ten dotyčný někdy potřebuje být v tento okamžik sám, a že to nemusí být náhoda.

Zaujala mě svědectví, kdy nemocní pacienti naříkali nad promarněným životem bez Boha, kdy v hospici uvěřili a poznali jak je Bůh miluje, nechali se pokřtít, či přijali svátosti, paní doktorka, či ostatní pracovníci je utěšovali slovy Pána Ježíše o dělnících na vinici. (Mt 20)

V knížce jsou ale i příběhy, kdy to nedopadlo úplně dobře a lidé třeba do hospice přišli pozdě a nestihli se usmířit s lidmi a Bohem. Paní doktorka píše i o takových bolestných případech, kdy se sama ptá Boha, proč neuzdraví například mladou maminku od malých dětí...

Byly tam i případy, kdy se například dcera od nemocné maminky paní doktorky ptala, proč nedají mamince "tu injekci", aby už netrpěla. A časem pochopila a byla vděčná, že u nás něco takového není možné, její maminka měla čas se se všemi v klidu rozloučit, odpustit a poprosit o odpuštění těm, kdo jí ublížili, dokonce přijala svátosti... a umírala pokojně.

Líbil se mi i příběh jedné paní, katoličky, která nechápala Boží nespravedlnost, proč zrovna ona? Také nemoc chápala jako trest  za své hříchy. Trpěla tím. Paní Svobodová jí řekla o podobenství o dvou stavitelích (Mt 7) - na oba domy přišla pohroma, k domu na skále je ale přirovnán člověk, který je poslušný Božího slova a který odolá a obstojí v každé nesnázi. Že nám Bůh neslíbil, že na spravedlivého nepřijdou těžkosti, ale slíbil nám, že s námi bude po všecky dny až do skonání věku... Neboj se a neděs! Hospodin Bůh, můj Bůh, bude s tebou. Nenechá tě klesnout a neopustí tě." (1Pa 28,20) Z proroka Daniela: "Neboj se, miláčku Boží, neboj se, já jsem s tebou. Držím tě za ruku. Neboj se."

Líbilo se mi, když paní doktorka, či jiná ošetřovatelka, kněz... když mluvili o víře, nejednou byl povzbuzený i pacient - třeba i nevěřící na druhém lůžku, který třeba pak uvěřil také a nechal se pokřtít...

V paměti mi taky utkvěl jeden případ, kdy se jeden pacient bál, že bude pomalu a bolestivě umírat.. Že se bude dusit... a sám. Paní doktorka mu vysvětlila, že postupně bude čím dál víc spát, až pak jednou usne napořád. A že tam v té chvíli budou s ním. A jeho to uklidnilo a opravdu tak zemřel... Pokojně... Ve spánku.

Líbí se mi, jak se v hospici snaží vyjít vstříc přáním nemocným. V jednom případě se paní chtěla ještě projít po zahradě ve sněhu, v jiném - zakouřit si a vypít si jedno poslední silné kafe.. Jindy třeba paní chtěla ve dvě ráno mluvit se svojí dcerou po telefonu, k ránu pak zemřela... Líbí se mi, jak zachovávají důstojnost člověka do poslední chvíle. 

Jeden pán, který už nemohl hýbat ničím, připadal si zbytečný, nemohl nic dělat, paní doktorka mu řekla, že i když nic nemůže, může přece jen jedno - to nejdůležitější: milovat. A on se nejdřív zasmál, ale pak si uvědomil, že nemá dobrý vztah s dcerou a zavolal si ji k sobě a řekl jí to snad poprvé, že ji má rád.. Vyšla ven z pokoje uplakaná, ale šťastná. Byly tam opravdu dojemné příběhy.

Rozplakal mě příběh manželů, kdy žena zemřela na rakovinu, a posléze umíral i její manžel. Nevěřící ateista, vědec... který uvěřil těsně před smrtí, přijal svátosti... Vypráví to paní kaplanka, která za ním chodila a mluvila s ním o víře: "...pacient zcela vyčerpaný, pod kyslíkem, neschopný pohybu i slova, ze všech sil mi v ústrety zvedá rozpřažené ruce, jeho pohaslé oči se rozzáří a ústa se pokoušejí o úsměv.. Běžím k němu, beru ho za obě ruce a blahopřeji ke kroku, který učinil... ráno umírá..."

Paní kaplanka děkuje za nekonečné Boží milosrdenství. Pak se dovídá od jiné kolegyně, která docházela do domu tohoto pána, která chodila za jeho těžce nemocnou věřící manželkou... Až v nebi zjistíme, díky komu všemu jsme dostali všechny milosti, ...

Paní doktorka Svobodová se od umírajících naučila žít... Když ještě pracovala v nemocnici, trápilo ji, že nevěděla, jak smrtelně nemocným lidem pomoci. A nyní se i sama nebojí vlastní smrti:

"Je to zvláštní - v přítomnosti smrti jsem se začala učit o životě. A tato služba mi přilnula k srdci."

Dobrou smrtí vrcholí lidský život.

JAK BÝT PŘIPRAVENÝ NA SMRT?

V dětství mě pronásledoval tento citát, byl vyvěšený na nástěnce v našem panelovém domě:

"Život je trocha času, který nám byl dán, 
abychom se naučili milovat,
a tak se připravili
na setkání s Věčnou láskou."
(Abbe Pierre)

Job 1,21:„Nahý jsem vyšel z lůna své matky, nahý se k ní zas navrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal. Ať je požehnáno jméno Hospodin!“

Nazí jsme všichni, ale ne, pokud se od Boha necháme obléknout... Viz modlitba ze křtu:

Kněz: „Prosíme Tě, Bože: Ať skrze tvého Syna, sestoupí do tohoto křestního pramene síla Ducha svatého, aby všichni, kdo budou ve křtu spolu s Kristem pohřbeni, ve křtu s ním také vstali ze smrti k životu. Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků.“

"... Aničko, Bůh tě oblékl v Krista a učinil z tebe nového člověka. Bílé roucho ať je znamením této důstojnosti. A rodiče a přátelé ať tě povzbuzují svědectvím slova i života, abys tuto důstojnost uchovala neporušenou na věky.“

Potěšila mě moc aplikace Examen od jezuitů. Každý večer se jej modlím. Je to tam rozdělené podle témat (např. vztah, vnitřní změna, svobodný nebo nesvobodný, jsem připraven dnes umřít? Bůh v bližním, jsem bez života, můj odpor, inspirace a touhy, strachy, závislosti, kontrola a nároky...). Každý examen, toto "zpytování svědomí" začíná právě tím, že se člověk zklidní, uvědomí si, že je v přítomnosti Boží. Pak poprosí Boha, aby mu ukázal všechny dary a milosti, které mu dnes daroval a za každý z nich poděkuje. Projde si tak celý den, zastaví se u nejdůležitějších okamžiků dne. A pokud zjistí nějaké těžké momenty, či hříchy, prosí Boha o odpuštění... Pak se ptá Pána, aby mu konkrétně ukázal, co bude dělat zítra, kým chce, aby byl zítra a poprosí o pomoc. Na internetu jezuité radili si i to, na co při tom rozjímání přijdeme si zapsat, abychom to nezapomněli - nejrůznější předsevzetí, vyslyšené modlitby, touhy, strachy. Jednou se mi stalo, že jsme se doma nějak nepohodli v rodině a když jsem se večer modlila Examen - tak mi při uvedených otázkách, došlo, kde se stalo nedorozumění, kvůli kterému ta hádka vznikla. Ještě ten den jsme se udobřili.

Přijde mi nádherné, že v katechezích Dobrého Pastýře se jedno z (po-velikonočních) témat týká smrti. Je to téma s názvem: Tajemství smrti. Pro děti mám nachystaná pšeničná zrnka, jedno zaseté před 3-5 týdny, druhé před 2 týdny poslední před týdnem. 

Pán Ježíš řekl - "Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo, odumře-li však, přinese hojný užitek." J 12,24

Semínko (tělesná schránka člověka se sice rozpadne), ale z něj vyroste nová rostlinka se spousty nových semínek. Pak se dětí zeptám:

Co se se zrníčkem děje?

Co se s ním stalo? Umřelo. Není. Znamená to ale, že vůbec neexistuje? Zmizelo úplně? Co se s ním stalo? Po jeho smrti není nic? Vznikla nová rostlina, nový život. Co myslíte, proč tohle Pán Ježíš řekl? Co nám chtěl tím říct? (Děti si můžou semínka vyndat z hlíny a prozkoumat). Semínko umírá, ale vytvořilo mnohem více života. Co Ježíšova smrt a jeho vzkříšení říká každému z nás o naší vlastní smrti? Co se stane s člověkem, kterého Bůh zavolá k sobě?

Je v tom velikánská naděje a útěcha.

"Křtem jsme byli s Ježíšem položeni do hrobu, a tím také s ním vzkříšeni." Kol 2,12

Ježíš řekl: "Já jsem vzkříšení a život." J 11,25  Ježíš vzkřísí i naše tělo.

A krásná citace z katechismu: "...smrt je počátek nového života s Ježíšem Kristem... 

Smrt je přechodem k většímu životu, k PLNOSTI života.... které se uskuteční díky našemu spojení s Bohem..."

Zasáhlo mě to.
Kéž by to poznali všichni lidé na světě... Co to znamená žít s Bohem a jaké to bude po smrti...

Že ta slova o semínku nepasují "jen" na smrt Pána Ježíše ale i na tu naši.

1Kor2,9 ... ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ 

Napadlo mě, že i umírání v životě, když je nějaká těžkost, ale my ji obětujeme Pánu z lásky, může Bůh proměnit a promění v něco velkého a krásného. Naučit se žít tak, ve smíru s Bohem, s lidmi okolo nás a milovat. To je nejvíc. A těšit se na setkání s Pánem.

Svatá Terezie z Lisieux říkala: „Já neumírám, vstupuji do života." Těšila se, kdy si pro ni Zloděj (Ježíš) už přijde.

Ještě přidávám z mouder starců:

"Když poslouchám křesťany, jak hovoří, že jejich otec zemřel a pláčí, zarmucuji se, protože nemůžou uvěřit a pochopit, že smrt je jednoduše přechod do jiného způsobu života." starec Paisij

starec Porfýrij:

Kamarádovi Jiřímu umřel kamarád. Telefon Porfýriovi. "Jiříku, čti pomalu Jan 5,24. Rozumíš? Neexistuje smrt!... Přejdeme ze smrti do života! Tak nás Bůh miloval a pečoval o nás."

Jiříku můj, pláču radostí. Jaké jsou to obrovské nebeské dary, které nám Bůh dává! Ne, dítě moje, zanech uvažování o tom, jak po smrti budeš v ráji nebo nesmrtelný. Snaž se, abys byl nesmrtelný již nyní, umíraje tady na zemi špatnostem, které máš v sobě. Pak už se nebudeš trápit, ale budeš se radovat ze života v Kristu. Nebudeš se bát ani těžkostí, ani ďábla, neboť nad tím vším zvítězíš tady na zemi a budeš připraven na věčnost v nebesích.

"Až tady nebudu, budu vám blíže. Po smrti mizí vzdálenosti."

Nejlepší by bylo neustále konat Boží vůli, ale jak na to? Možná je odpověď u starce Josefa Hesychasty:

... Bez přestání volej: „Můj Bože, líbí se ti to? Můj Bože, je to tvá vůle?“ A neustále ve dne v noci
mluv s Bohem v naprosté prostotě, jako syn se svým Otcem. Tak zakusíš Otcovu lásku a jeho božskou starostlivost. A budeš milovat, protože jsi milován. A budeš se obávat, aby ses neprohřešil proti jeho božské vůli. Církev ani svět nenapravíš. Ale sebe můžeš napravit, zdokonalit, můžeš být osvícen, abys mohl osvěcovat ty, kdo budou chtít. Svět napraví jen válka, která je už tady, nebo se kvapem blíží. Neštěstí a bída přivede mnoho lidí k uvědomění, pro ty, kdo se nebudou kát, nebude výmluvy. 

... „Měj víru, slož vše na Boha, dej přednost smrti.“ Řekl starec jedné mnišce, která měla být operovaná. Později napsala odpověď, že se jí zdraví vrátilo. Vidíte? Tisíckrát jsem to vyzkoušel. Když před sebe postavíš smrt a každou chvíli ji očekáváš, sama od tebe daleko uteče. Když se ale smrti bojíš, stále tě pronásleduje.
Pochoval jsem tři, kteří měli tuberu, a živil v sobě naději, že se od nich nakazím. Oblékl jsem si šaty, které jsem svlékl ze zemřelého, ale smrt utekla k těm, kteří se jí bojí. Jsem nemocný celý svůj život. Nikdy jsem se neléčil. Umíněně jím, co nemám. A kde je smrt?
Píšu vám to, protože milujete dokonalost. Lidé ve světě nehřeší, když konají podle světského poznání, oni ani jinou cestu nehledají.
Chci všem říci, že bez Boží vůle ani neonemocníme, ani neumíráme. Nechť od nás daleko uteče malověrnost!
A jakmile poznáme Boha, který je tvůrcem všeho dobrého, Otce, který se o nás ve své prozřetelnosti stará, musíme v něj uvěřit z celého duše a celého srdce. A jen v něho složit naději. A pak ho milujeme, zakoušejíce jeho mnohá dobrodiní. A když milujeme Boha z celého srdce jako Stvořitele, tehdy milujeme bližního jako sami sebe, vědouce, že všichni jsme bratři – v Adamovi podle přirozenosti a v Kristu podle milosti. Proto duchovní člověk nemá hledět na příbuzenství podle těla, ale protože se zasvětil Bohu, na příbuzenství podle ducha. 

... Blažený je ten, kdo pamatuje na smrt a připravuje se na setkání s Ním.
Obvykle přichází k těm, kdo ji očekávají, s vlídnou tváří, ale k těm, kteří ji neočekávají, dorazí jako hořká a tvrdá. Proto i ty, synu můj, přemýšlej o lži a klamu tohoto marného světa a s pomocí Boží milosti dávej pozor, abys nikdy nehřešil. ...

Napadá mě, že staří lidé už nic nemají, ale mají přece jen jednu velkou a důležitou věc - 

...„Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji." Mt 13

Můžou se těšit na to, co přijde, na setkání s Milovaným, na život v Božím království. Svoje těžkosti mohou obětovat za obrácení duší, za duše v očistci...

... z Následování Krista...:

Je pro nás dobré, že občas míváme nějaké těžkosti a protivenství. Neboť často člověku připomenou, že je zde ve vyhnanství a nemá skládat naději v jakoukoli věc tohoto světa. Dobré je, že někdy narážíme na odpor a že se o nás smýšlí špatně a nesprávně, i když jednáme dobře a s dobrým úmyslem. To často prospívá pokoře a chrání nás před klamnou slávou.

... příliš často spoléháme na sebe, svoje síly, na druhé... to všechno je marnost.

Chvalozpěv stvoření

Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane,
tobě buď chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení.
Patří tobě jedinému, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.

Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil,
zvláště pak bratr slunce,
neboť on je den a dává nám světlo,
je krásný a září velkým leskem,
vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.

Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy,
stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné.

Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr
a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí,
kterým živíš své tvory.

Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda,
která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.

Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc
a on je pěkný, příijemný, mocný a silný.

Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země,
která nás živí a slouží nám,
a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.

Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku
a snášejí nemoci a soužení.
Blažení ti, kdo je nesou v pokoji,
neboť ty, Nejvyšší, dáš jim korunu.

Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla,
žádný živý člověk jí nemůže uniknout.
Běda těm, kdo zemřou v smrtelných hříších.
Blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí,
neboť druhá smrt jim neublíží.

Chvalte mého Pána, dobrořečte a děkujte mu,
a služte mu s velikou pokorou.

(Sv. František z Assisi)

Modlitba sv. Augustina

Jediné slovo řekni, Pane: "Buď světlo",

ať vidím jasně a vyhnu se temnotě, 
 

po správné cestě jdu a neupadám do bludu,

poznávám pravdu a střežím se prázdnoty,

ať před zraky mám život, a ne smrt!