Dnes jsem byl podruhé na promoci (mé milované :) ), a poprvé dost starý na to, abych poslouchal, kdo co říká. A ptám se, proč je to tak smutné? Projevy bez špetky života, čtené z desek, všechno strohé a sterilní, hymna česká i studentská bez zpěvu, jen hudební doprovod, jako by bychom byli na pohřbu. Důstojnost, ale bez obsahu. Jistě, že rodiny jsou dojaté, ale proč, proč má děkanka tak nepřítomný pohled? Proč z toho nemůže čišet alespoň trocha života, trocha plnokrevné vůle, že tohle "pedagogické poslání" není jen nudné kolečko v soukolí, ale Poslání s velkým P, které se bude dotýkat… Zobrazit více

Dnes jsem byl podruhé na promoci (mé milované :) ), a poprvé dost starý na to, abych poslouchal, kdo co říká. A ptám se, proč je to tak smutné? Projevy bez špetky života, čtené z desek, všechno strohé a sterilní, hymna česká i studentská bez zpěvu, jen hudební doprovod, jako by bychom byli na pohřbu. Důstojnost, ale bez obsahu. Jistě, že rodiny jsou dojaté, ale proč, proč má děkanka tak nepřítomný pohled? Proč z toho nemůže čišet alespoň trocha života, trocha plnokrevné vůle, že tohle "pedagogické poslání" není jen nudné kolečko v soukolí, ale Poslání s velkým P, které se bude dotýkat nesčetných životů dalších lidí, ovlivňovat je, otevírat jim nové cesty přemýšlení, které je mohou vést ke štěstí či zkáze... ?

Na tomto světě je přítomno tolik utrpení, že snahy o jeho zmírnění by byly k smíchu bez stejně důkladné snahy o přijetí jeho místa v tomto světě, a pokory, že nějaký smysl má, ačkoliv v danou chvíli si lidé připadají jakoby "v tom domě ani nikdy nikdo nebydlel".