Adventní punkta: sobota 5. 12. 2020

Popis videa:
Iz 30, 19-21.23-26
Toto praví Hospodin, Svatý Izraelův: "Siónský lide, který bydlíš v Jeruzalémě, nebudeš ustavičně plakat. (Bůh) se jistě smiluje nad tebou, až uslyší tvé volání; hned jak ho uslyší, odpoví ti. A Pán vám dá chléb nepřátel a vodu těch, kdo vás utiskují; tvůj učitel se už nebude skrývat, tvé oči uvidí tvého učitele. Když se uchýlíte napravo nebo nalevo, tvé uši uslyší za sebou rozkaz: 'Toto je cesta, jděte po ní!' (Bůh) dá déšť tvému semeni, jímž oseješ půdu. Chléb, který půda vydá, bude vydatný a jadrný. V ten den se bude tvé stádo pást na širé nivě. Tvoji býci a osli, kteří obdělávají půdu, budou žrát posolenou míchanou píci, převátou lopatou a sítem. V den velkého vraždění, kdy padnou věže, budou potoky, proudy vod na každé vysoké hoře, na každém strmém pahorku. Světlo luny bude jako zář slunce a světlo slunce bude sedmkrát (větší) jako světlo sedmi dnů, až Hospodin obváže zlomeninu svého lidu a vyléčí ránu, kterou mu zasadil."
*****
Hlavní myšlenkou dnešního čtení příslib osvobození. Ano, již od vysvobození z Egypta je leitmotivem celého Písma – a to zdůrazňuje i papež František – osvobození chudých. A nejde jen o chudobu existenční – chudobu bezdomovců, nelegálních dělníků, opuštěných žen s dětmi, chudobu seniorů s nízkým důchodem, za jejichž osvobození se samozřejmě mají Kristovi učedníci a učednice nasazovat, ale jde také o chudobu existenciální: chudobu lidí stižených ztrátou blízkých, chudobu opuštěných, těch, kteří se cítí nepochopeni, na které doléhá žal, úzkost, smutek. I jim je zaslíbeno osvobození: jednou po smrti, ale máme se za toto osvobození pro chudé zasazovat i na tomto světě.
O osvobození druhých se máme zasazovat, osvobození své máme přijmout.
Někteří teologové (srov. např. S. McFague: Metaphorical Theology, 1982 nebo D. Tracy: Blessed rage for order, 1975) říkají, že výpověď o Bohu může být pouze metaforická, že nejlepší teologií je poezie. A tak první slova dnešního čtení „nebudeš ustavičně plakat“ mi evokují konec básně, kterou napsal I. M. Jirous v 80. letech ve vězení, odloučen od své ženy a dvou malých dcer:


Okolo Panny Marie
v závějích bílé hostie.
Je to tak správně, jak to je.

Od božích muk jde vůně sena,
na vodě plave bílá pěna,
pod vodou bílá břicha ryb.
Zbav nás, ó Pane, našich chyb.
Ukonči naše trápení.
Od božích muk jde vůně sena,
zavadle voní lupení.

Třpytí se slunce kosám na ostří.
Třpytí se slzy na řasách vás tří.
Pán Bůh nás nenechá v starosti,
Pán Bůh nás nenechá věčně plakat.
Nad sochou svaté Starosty
rozkvétá bíle akát.

I my se – zvlášť v dnešní době – můžeme cítit jako ve vězení. Nechme se dotknout osvobozujícím Bohem a jeho příslibem: „Nebudeš věčně plakat“ a zároveň buďme těmi, kdo umí plakat s plačícími a radovat se s radujícím.