Nevím. Jednomu s mých vnuků je devět. Když něco chce,stojí si za tím. Když něco opravdu nechce, nic s ním nehne. Leda nářez,ještě ho přeperou?
Ale jó,možná jde o rodinnou spolukonverzi...

Korunku k Božímu milosrdenství (jestli nějakou rozšířenou katolickou modlitbu opravdu nemám rád, tak tuhle) jsem se modlil - tenkrát dobrovolně a nadšeně - asi dvakrát v životě. Bylo mi něco mezi osmi a deseti. Protože ji odněkud přitáhl táta, jemu připadala dobrá a byl k ní super růženeček.

Taky ze mě mohl být malý tridenťák :) - kdyby táta tehdá splnil svůj slib, že "pojedeme do Prahy, na latinskou mši, jako byla, když jsem byl kluk" (to bylo ještě dlouho před Summorum Pontificum, takže tridentu, povolovaného jen na individuální bázi, bylo jak šafránu).

Snad nejsou všichni stejně "spolukonvertovatelní", ale přinejmenším malí dromedáři takoví rozhodně jsou.