...když mi umírala maminka,byla jsem nevyspalá, předrážděná a plná úzkosti, reagovala jsem velmi různě na různé lidi, kteří se mně ptali na to, jak to zvládáme. Nevím proč mi to u některých připadalo jako zvědavost a u druhých jako "empatie". Sama jsem tomu nerozuměla. Možná to bylo určeno vztahem, jaký jsem k těm lidem měla před tím trápením. Čtu knížku Prodavač snů od Augusta Curyho. Trochu jsem podlehla reklamě. Knížka začíná pokusem o sebevraždu skokem z mrakodrapu. Dole na sebevraha koukají stovky "empatických", kteří ho tolik litují a tolik čekají až seskočí...a najednou k sebevrahovi přijde otrhaný chlap, podá mu kus sendviče a vynadá mu, že je sebestředný citlivka, nafoukaný chlap, kterého nezajímá mnohem větší trápení druhých...:-) Empatii asi fakt lze projevit různě

Nevím, zda ona "zbožná dáma" je skutečný profesionál. Profesionál by měl ovládat aspoň minimum psychologické první pomoci.

Empatie jako taková je zajímavý fenomén, jedna z věcí, které z nás dělají lidi. Jako každý talent, je trochu vrozená, trochu se dá nacvičit. Jsou lidé, kteří schopnost empatií prostě nemají. Duševní mrzáci, egoisti, bezohlední sebestřední sobci, jež hledí na bližního jen jako na věc nebo jako prostředek. Takoví se empatii nenaučí, možná se naučí ji předstírat. V tom smyslu je to dar, když to dokážeme.
Dar, jako je třeba talent, taky talent je dar, jež si zaslouží dál rozvíjet.

Měl bych asi "držet pysk." Dneska jsem dost neempaticky odbyl dva nemocné, kteří si chtěli povídat o svých obavách a depresích. Jen ve stresu na pohotovosti jsem na to jaksi opravdu neměl... Ale taky o sobě nebudu tvrdit, že jsem nějak empatickej.