Možná se to dá přirovnat ke vztahu rodičů a dětí. V ideálním případě jsou děti svými rodiči milovány nezaslouženě (bezpodmínečně). Aby tvořily se svými rodiči jednotu je ale ještě potřeba, aby samotné děti je také milovaly.

Teď mě napadá, pokud někdo hlásá, že spása je nezasloužená, proč to hlásá, v jakém kontextu? Pokud budu nezbednému dítěti, jako reakci na jeho nezbednost vysvětlovat, že ho rodiče milují bezpodmínečně, co to může mít za smysl, pokud k tomu nepřipojím, že by mělo změnit své chování?

Já to zase chápu tak, že spása je skutečně nezasloužený dar, ale když už ho jednou někdo přijme, tak si má dávat pozor na to, aby o něj nepřišel. V tomto smyslu jsou svým způsobem "šťastlivci" ti, kterým se podaří obrátit se na smrtelné posteli. To jsou ti, kteří tak říkajíc "nehli ani prstem" (lidé z podobenství, kteří šli pracovat na pole až kdesi odpoledne). Podle mě takoví skutečně existují, ale asi se na to nedá spoléhat :) No, a pak člověk, který ten dar dostal někdy v průběhu života, tak o něj ale musí pečovat. Už má určitou míru poznání a nemůže si dělat, co chce. Musí si dát pozor, aby o ten dar nepřišel - třeba jako pošetilé panny, nebo ten, jehož konce bývají horší jak začátky (jednoho démona vyhnal, sedm dalších přišlo) nebo ten, co byl pozvaný na svatbu, ale přišel bez šatů...