Ten dopis nějak nechápu.
Je přece samozřejmé, že každá naše modlitba, každé naše obracení a informování Boha o našich problémech není pro Boha, aby se dozvěděl, ale pro nás, abychom se dozvěděli, abychom si uvědomili.
Pisatelé dopisu nevědí. Co nevědí? Nevědí, co mají vědět, co chtějí vědět, nevědí, co po Bohu mohou a mají chtít.
Je sice chvályhodné, že se s otázkou "co po tobě, Bože, máme chtít" obracejí na něj, ale nedovadu si představit tu milost Boží, kterou by jim to řekl. Milost vyžaduje přirozenost, modlitba vyžaduje myšlení.
takže se domnívám, že jim to Bůh nezjevil a ani nezjeví, takže budou dál vědět kulový.
Domnívám se, že je daleko lepší (pro budování vztahu) chtít po Bohu kdejakou blbost. Pak se má Bůh čeho chytit a vysvětlí vám, že je to blbost. Ale dialog je navázán.
Představte si situaci, že je jsou vám 4 roky, capete s tatínkem po nšějaké pouti s kolotoči, krámky, zmrzlinou, cukrovou vatou, balónky. Jaký je normální postup? Jé, tati, kup mi tohle! Jé, tati, že půjdeme támhle! A tatínek buď koupí, nebo vysvětlí proč ne.
Pokud v takové situaci uslyší prosbu "Jé tati, řekni co mám vlastně cjtít?" musí to být pro něj pěkně frustrující zážitek.
Ke komu ale přirovnám toto pokolení? Je podobné dětem, které sedí na tržišti a volají na druhé:
'Pískali jsme vám a netančili jste; žalostně jsme naříkali a neplakali jste!'
Dovolte mi, abych zareagovala. Toto právo samozřejmě nebudu ubírat nikomu dalšímu a myslím si, že i Andrea k tomu bude mít co říct..:)
Chtěla bych podat spíše malé vysvětlení, než obhajobu svojí generace, která je zřejmě ve Vašich očích neschopná se rozhodovat, nemožná, nepoužitelná a ví kulový. Příspěvek Andrei je spíše situační a mohou ho nejlépe chápat jen autoři dopisu-viz Ti, kteří jsou podepsaní dole. Mám to štěstí, že jsem jednou z nich, proto ta reakce. Šlo o to, že jsme byli všichni plní pocitů, ale není snadné přesně vyjádřit, co kdy člověk cítí a co by Bohu zrovna řekl. Nevíme tedy bylo spíš- je toho tolik, že nevíme, kde začít, jak přesně pojmenovat to, co si myslíme a co cítíme. Řekla bych, že kdyby se dítě ptalo, co by pro něj bylo nejlepší, je to spíš známka geniality...
Kdysi jako chlapec četl jsem dobrodružnou knížku pro mládež, a moje dětská důvěřivost a víra ve skutečnost autorova příběhu byly podrobeny tuhé zkoušce. Četl jsem o ztroskotání lodi, při kterém se několik lidí zachránilo na malém ostrově. Měli s sebou také malé dítě, asi šestileté. Hned ze začátku pojali podezření, že ostrov nebude oplývat pitnou vodou, klesali na mysli, a tu to dítě proneslo větu, po jejímž přečtení jsem měl dojem, že je to nejúžasnější věc v celé knize. To pachole totiž pravilo:
"Bohdá, že žízní nezahyneme!"
Jsou dvě možnosti: buďto si to ten pan spisovatel takhle vymyslil, což je neuvěřitelné, nebo to dítě to opravdu řeklo, a to je ještě neuvěřitelnější.
Šestileté dítě, které říká "Bohdá, že... atd.", je totiž zjev z říše strašidel, hroznější nežli bezhlavý hrabě, bílá paní nebo baskervillský pes, a jsem přesvědčen, že jenom ta okolnost, že se to všechno odehrávalo na maličkém ostrově, zabránila ostatním trosečníkům, aby se od toho dítěte nerozprchli na všecky strany, křičíce hrůzou.
Ale teď vážně:
... nevíme, kde začít, jak přesně pojmenovat to, co si myslíme a co cítíme ...
Začněte prostě tak, že pojmenujete to, co si myslíte a co cítíte, zatím nepřesně. A celý život to budete upřesňovat a upřesňovat. Důležité je, ŽE začnete.
Jinak není třeba dělat překotné diagnostiky toho, co si myslím o Vaší generaci. Ale když už, tak, prosím, na základě toho, co jsem napsal, a ne na základě toho, co jste přečetla :-)
Dobrá, uznávám, že jsem příliš četla mezi řádky....:)Omlouvám se tedy, jestli jsem Vám nějak ukřivdila...S uvědoměním si, co tedy po Bohu chceme a pojmenováním všeho kolem máte také pravdu-to pro nás může být inspirací teď, když byl dopis napsán a my se všichni odebrali do svých domovů, abychom (sami) pokračovali v tom, co jsme si na Vranově možná dali jako předsevzetí. Nyní je tedy čas pracovat na dopise Vaší cestou pojmenování...myslím si, že je to velice zajímavé téma právě pro postní dobu...děkuji Vám za ni:)
A nebo je taky možný, že ten Váš dopis (pro mě nepochopitelně) zafungoval, a Pán Bůh poslal vyřešit ten Váš dotaz právě mě tím, že jsem zabloudil namátkou na jeden blog.
Hodně štěstí ve Vašem hledání.
Odpoledne jsem meditovala nad dnešním evangeliem "proste a bude vám dáno"... Není řečeno o co prosit, ale jde o to uvědomit si, že je třeba prosit, vytrvale, v pokoře a v důvěře. A pak dobrý Otec dá... není řečeno, co konkrétně (v Lk je to specifikováno: Ducha sv.).
Moje skupinko č.2, proste Otce v důvěře, aby vás vyučoval Božím věcem a pak se nebojím, že by vám chyběla slova, když toho bude třeba. I já se často modlím: Pane, mám prázdné ruce, nevím, za co prosit, nevím, co říkat tomu druhému (v knihkupectví, na mailu, při zpovědi a duchovním vedení...), ale jako třeba na Vranově zakouším, že pak mluví On!
...to mi připadá povědomé...
Ten dopis nějak nechápu.
Je přece samozřejmé, že každá naše modlitba, každé naše obracení a informování Boha o našich problémech není pro Boha, aby se dozvěděl, ale pro nás, abychom se dozvěděli, abychom si uvědomili.
Pisatelé dopisu nevědí. Co nevědí? Nevědí, co mají vědět, co chtějí vědět, nevědí, co po Bohu mohou a mají chtít.
Je sice chvályhodné, že se s otázkou "co po tobě, Bože, máme chtít" obracejí na něj, ale nedovadu si představit tu milost Boží, kterou by jim to řekl. Milost vyžaduje přirozenost, modlitba vyžaduje myšlení.
takže se domnívám, že jim to Bůh nezjevil a ani nezjeví, takže budou dál vědět kulový.
Domnívám se, že je daleko lepší (pro budování vztahu) chtít po Bohu kdejakou blbost. Pak se má Bůh čeho chytit a vysvětlí vám, že je to blbost. Ale dialog je navázán.
Představte si situaci, že je jsou vám 4 roky, capete s tatínkem po nšějaké pouti s kolotoči, krámky, zmrzlinou, cukrovou vatou, balónky. Jaký je normální postup? Jé, tati, kup mi tohle! Jé, tati, že půjdeme támhle! A tatínek buď koupí, nebo vysvětlí proč ne.
Pokud v takové situaci uslyší prosbu "Jé tati, řekni co mám vlastně cjtít?" musí to být pro něj pěkně frustrující zážitek.
Ke komu ale přirovnám toto pokolení? Je podobné dětem, které sedí na tržišti a volají na druhé:
'Pískali jsme vám a netančili jste; žalostně jsme naříkali a neplakali jste!'
Dovolte mi, abych zareagovala. Toto právo samozřejmě nebudu ubírat nikomu dalšímu a myslím si, že i Andrea k tomu bude mít co říct..:)
Chtěla bych podat spíše malé vysvětlení, než obhajobu svojí generace, která je zřejmě ve Vašich očích neschopná se rozhodovat, nemožná, nepoužitelná a ví kulový. Příspěvek Andrei je spíše situační a mohou ho nejlépe chápat jen autoři dopisu-viz Ti, kteří jsou podepsaní dole. Mám to štěstí, že jsem jednou z nich, proto ta reakce. Šlo o to, že jsme byli všichni plní pocitů, ale není snadné přesně vyjádřit, co kdy člověk cítí a co by Bohu zrovna řekl. Nevíme tedy bylo spíš- je toho tolik, že nevíme, kde začít, jak přesně pojmenovat to, co si myslíme a co cítíme. Řekla bych, že kdyby se dítě ptalo, co by pro něj bylo nejlepší, je to spíš známka geniality...
Kdysi jako chlapec četl jsem dobrodružnou knížku pro mládež, a moje dětská důvěřivost a víra ve skutečnost autorova příběhu byly podrobeny tuhé zkoušce. Četl jsem o ztroskotání lodi, při kterém se několik lidí zachránilo na malém ostrově. Měli s sebou také malé dítě, asi šestileté. Hned ze začátku pojali podezření, že ostrov nebude oplývat pitnou vodou, klesali na mysli, a tu to dítě proneslo větu, po jejímž přečtení jsem měl dojem, že je to nejúžasnější věc v celé knize. To pachole totiž pravilo:
"Bohdá, že žízní nezahyneme!"
Jsou dvě možnosti: buďto si to ten pan spisovatel takhle vymyslil, což je neuvěřitelné, nebo to dítě to opravdu řeklo, a to je ještě neuvěřitelnější.
Šestileté dítě, které říká "Bohdá, že... atd.", je totiž zjev z říše strašidel, hroznější nežli bezhlavý hrabě, bílá paní nebo baskervillský pes, a jsem přesvědčen, že jenom ta okolnost, že se to všechno odehrávalo na maličkém ostrově, zabránila ostatním trosečníkům, aby se od toho dítěte nerozprchli na všecky strany, křičíce hrůzou.
Ale teď vážně:
... nevíme, kde začít, jak přesně pojmenovat to, co si myslíme a co cítíme ...
Začněte prostě tak, že pojmenujete to, co si myslíte a co cítíte, zatím nepřesně. A celý život to budete upřesňovat a upřesňovat. Důležité je, ŽE začnete.
Jinak není třeba dělat překotné diagnostiky toho, co si myslím o Vaší generaci. Ale když už, tak, prosím, na základě toho, co jsem napsal, a ne na základě toho, co jste přečetla :-)
Vše dobré
Dobrá, uznávám, že jsem příliš četla mezi řádky....:)Omlouvám se tedy, jestli jsem Vám nějak ukřivdila...S uvědoměním si, co tedy po Bohu chceme a pojmenováním všeho kolem máte také pravdu-to pro nás může být inspirací teď, když byl dopis napsán a my se všichni odebrali do svých domovů, abychom (sami) pokračovali v tom, co jsme si na Vranově možná dali jako předsevzetí. Nyní je tedy čas pracovat na dopise Vaší cestou pojmenování...myslím si, že je to velice zajímavé téma právě pro postní dobu...děkuji Vám za ni:)
A nebo je taky možný, že ten Váš dopis (pro mě nepochopitelně) zafungoval, a Pán Bůh poslal vyřešit ten Váš dotaz právě mě tím, že jsem zabloudil namátkou na jeden blog.
Hodně štěstí ve Vašem hledání.
Možné je OPRAVDU všechno....:)Vzhledem k tomu, kolik neuvěřitelných věcí se děje dnes a denně kolem nás....děkuji:)
Krásně jste to napsali
Odpoledne jsem meditovala nad dnešním evangeliem "proste a bude vám dáno"... Není řečeno o co prosit, ale jde o to uvědomit si, že je třeba prosit, vytrvale, v pokoře a v důvěře. A pak dobrý Otec dá... není řečeno, co konkrétně (v Lk je to specifikováno: Ducha sv.).
Moje skupinko č.2, proste Otce v důvěře, aby vás vyučoval Božím věcem a pak se nebojím, že by vám chyběla slova, když toho bude třeba. I já se často modlím: Pane, mám prázdné ruce, nevím, za co prosit, nevím, co říkat tomu druhému (v knihkupectví, na mailu, při zpovědi a duchovním vedení...), ale jako třeba na Vranově zakouším, že pak mluví On!
:-) Někdy i tak...