Odetta
Odetta / Veronika
"Zkoušej a hledej. Máš na to prostor."
To záleží. Já jsem do zaměstnání nastupoval v době, kdy byl pracovní trh sytější, navíc jsem byl bez kvalifikace, bez úspor a s nájmem na krku. Samozřejmě přinejmenším za část toho (třeba nájem za samostatný byt v Praze) jsem mohl děkovat jenom sám sobě, ale "prostor na zkoušení a hledání" jsem pak moc neměl, resp. bez vyhlídky na bezprostředně navazující nové zaměstnání pustit tu práci, kterou jsem předtím půl roku těžko hledal, by tenkrát bylo existenčně ohrožující.
Blogový příspěvek byl smazán.
Blogový příspěvek byl smazán.
Blogový příspěvek byl smazán.
Ono to je složitější. Když jsme se poznali a projevil jistou náklonnost, byli jsme oba sami. Bylo to takový kouzlo prchlavýho okamžiku a dál to nepokračovalo. A tak se to táhlo dva roky. Potkávali jsme se jednou, dvakrát, třikrát do roka, náhodně, v davu dalších lidí, oboustranná náklonnost pořád existovala, ale náš veškerej kontakt byl v naprostých mezích slušnosti, takže i když si během těch dvou roků našel přítelkyni, nikdy se nestalo nic, co by ta přítelkyně mohla považovat za křivdu. A v době, kdy vznikl tenhle článek (konec roku 2015) a "věci" mezi mnou a jím se daly do pohybu, jeho a její vztah byl v troskách. Po celou tu dobu jsme cítili vzájemnou náklonnost, zůstávala jsem pasivní.
Nechtěla jsem mu zasahovat do vztahu a nedejbože ho rozvrátit. Pokud by byl šťastnější se svou tehdejší přítelkyní, byla jsem ochotná o něj nebojovat a nechat ho jít, kam ho srdce táhne. I když by mě to stálo spoustu slz. (Nicméně, nebyl s ní příliš šťastný a jak jsem slyšela později od jeho rodiny i kamarádů, jediný, kdo z vztahu něco získával, byla ona slečna, a ani k jeho okolí se nechovala moc vhodně.)
Vzpomínky na dětství
Odetta
„Lidská paměť je stvůra; člověk zapomíná - paměť nikdy. Všechny vzpomínky ukládá. Některé věci pro nás střádá, jiné před námi ukrývá - a po…