Vyhovuje mi aktivní účast na mši. Zpívám v chrámovém sboru (i když letos si dávám spíše pauzu) a hlavně v nedělní schole, kterou založila kamarádka varhanice, aby pokryla neděle, kdy nejsou velké slavnosti a svátky nebo mše pro děti, na nichž hraje mládežnická schola. Protože jsem konvertitka, zpívat v chrámovém sboru jsem začala až ve svých 20 letech.
Se scholou jse začala v šesti, vedla to mamčina kamarádka, nebyl problém, abych tam jako nevidomá byla bez jakéhokoliv dalšího doprovodu. Ty časy, kdy jsem chodila do malé scholy se mi líbily, vždycky jsme měli zkoušku, po zkoušce jse hráli hry nebo něco tvořily. Při hrách mi vždycky pomáhala některá z holek. V páté třídě jsem na popud mého učitele zpěvu, který byl zároveň sbormistrem začala i s chrámovým sborem. Se scholou jsem na vyšším stupni základní školy skončila, protože jsem měla přestupovat do velké, jenže tam nebyla moc dobrá atmosféra, byla taková rozskupinkovaná a já tak nějak nepatřila nikam, většinou mě nezvaly po odchodu jedné vedoucí ani na akce mimo zkoušek, které občas pořádaly. Takže jsem si nechala jen sbor, ve kterém jseˇm do teď, i když poslední dobou spíš sporadicky
podle toho, jak se vyskytuju/nevyskytuju u nás a podle rozvrhu, ale letos spíš ne.
Zdá se, že o halelujáky nebude ani v budoucnu nouze, bohužel.