děkuji moc za krásné svědectví ... ať ti Pán i nadále žehná +

Děkuji, i tobě ;) +

Kristy, já zažila v devítce podobnou situaci. Jen trochu jinou. Víš, mi se na bigy v té době ani moc nechtělo, ale jinou školu jsem prostě neměla vybranou, na každé škole jsem viděla hodně věcí, které mi nevyhovovaly a tak jsem si podala přihlášku, kam se mi vůbec nechtělo. Dostala jsem se tam až na odvolání a dokonce se mi tam pak i začalo chtít a teď jsem ráda, že jsem tam, kde jsem. Bigy je prostě úžasná škola, ze které se mi asi příští rok ani nebude chtít jít odejít.

Boží cesty jsou nevyzpytatelné :)

Lesy mám taky ráda. :) Máme u nás v lese takové místo, kde je obrázek Panny Marie a kolem něho bývají vždycky květiny.

krásné :)

Článek bych rozdělil na dvě části. Začátek a pak ten konec začínající "Došla mi tam jedna podstatná věc...."

Začátek - velmi pěkné. Jak událost, tak svědectví o ní.

Ale ten konec, to už je autorčina interpretace. A tu bych teda tak neviděl. Možná že pro příště tu interpretaci více zesubjektivnět a nechat tu krásnou příhodu, aby mohla oslovit čtenáře i jinak.

Jedni mají dat mluvit (popsat nasvícený kříž), jiní řečené vykládat :-)

„ Ale proč slova „Ano“, nebo „chci“, polykáme, když se mě ptá, zda chci jít s ním?“
— Protože je naše přirozenost pokažená, vůle zmalátnělá a víra vlažná. Jak na tohle člověk zapomene, už se veze. Je potřeba se chovat tak, jako bychom měli více víry, více lásky, více síly. Jinak budeme zbyteční.

Někdy bych si přála prožít to, co Chiara. Nerada bych, aby to vyznělo jako rouhání, za své zdraví jsem skutečně vděčná. Myslím tím, že při utrpení, kterým si Chiara prošla, se neskutečně sblížila s Bohem.. Poslední dobou mám celkově pocit, že Boží přítomnost zažívám jen v extrémech, tedy buď naprosté štěstí nebo hluboký smutek, takže ve stádiích "klidu" to chce vynaložit obzvlášť velké úsilí..Otázkou je, jestli v takové situaci, v jaké se ocitla Chiara, se člověk na Boha zaměří automaticky..=)

Taky takhle často přemýšlím, a myslím, že Boží přítomnost není blízko, jen v utrpení, ale kdy jsme ochotni mu být vděční a vnímat ho. Chiara ho vnímala, když byla těžce nemocná, Matka Tereza ho ani 50. let necítila, ale i přesto zůstávala věrná a věděla, co je její poslání. Myslím, že Bůh je u tebe když se směješ, když pláčeš, i když na něj nadáváš. Když má v sobě člověk radost, kterou není schopný okomentovat, tak to už je Boží dar. A myslím, že ty té radosti máš hodně... =D

Ahojte holky, no já jsem sice ve Žďáru nebyla, ale svědectví rodičů Chiary jsem sledovala přes TV Noe. Opravdu to bylo silné.
Nevím jestli jste v tom nabitém programu stihly přednášku o.Marka Orko Váchy ... myslím, že v ní hodně vystihuje to, když člověk ve vztahu k Bohu "nic" necítí ... když se nic neděje, když chybí ten super prožitek, když člověk neprožívá žádné emoce ...
Můžete si ho pustit i ze záznamu
https://zdar2012.signaly.cz/1209/p-marek-orko-vacha-zvlastni

jo a viděli jsme tě přes tv respektive internetový přenos... máš odvahu :)