Jiří Zajíc

deFlegmatique Článek je zajímavý, ale nadpis mi nepřijde vhodně zvolený. Evokuje totiž, že to co skutečně ohrožuje rodinu jsou: současná podoba kapitalismu, vyhraněný individualismus a jednostranný důraz na vlastní práva.
Jenom? Jiné skutečnosti (včetně té v úvodu nastíněné) jsou tedy rodině nepřátelské jen zdánlivě?

dromedar Mě by zajímalo, co má být ten "diktát svádění a výkonu", který máme odmítnout (kdo a co diktuje).

dromedar "Osobně mám naprostou jistotu, že jsou to skutečně Ježíšova slova. To, co říká, se totiž tak liší od běžné zbožnosti tehdejší doby, že by si to nikdo z lidí nemohl tehdy vymyslet."

To z toho, co je tu reprodukováno, není vůbec zřejmé. Normální "sentimentální Ježíš z první poloviny 20. stol."

Jiří Zajíc @dromedar
>>Normální "sentimentální Ježíš z první poloviny 20. stol."<<
Jak jsi na to přišel?
Uveď nějaké zdroje, podle nichž je Ježíš takhle charakterizován.
Občas k takové zbožnosti má tendenci Gabriela, ale Ježíšovy reakce jsou úplně jiné.
Z toho, co mám z té doby, vidím Boha i Ježíše ÚPLNĚ jiného. Spousta "zbožnosti", boží velebnost a nedosažitelnost, Jeho majestát, ale žádná blízkost, žádný důraz na bližní.
Kdyby OPRAVDU tohle byl typický projev chápání Ježíše 1. poloviny 20. století, tak by to století muselo vypadat podstatně jinak.
Ježíšovy důrazy i celý slovník, je jasně pokoncilní. Právě to člověka na první pohled trkne.
Tedy pokud něco opravdu ví o tom, jak byl prezentován předtím.

KMirjam Skvělý článek. Bohužel, jako by marasmus, který zachvátil naší společnost s postupem let, a smetl s sebou odhodlanost 89 a víceméně nadšení zlatých devadesátek, se netýká jen politiky, ale i církve. Svoboda kterou jsme si vycinkali jakoby měla jednu vadu na kráse. Jak to ostatně zformuloval i Václav Havel. Že svoboda a demokracie může dávat neomezený prostor i těm, kdo to s ní nemyslí dobře, zatímco těm s úmysly čistými často svazuje ruce. Byl to velmi přesný postřeh. Avsak my bychom si měli také stále znova pokládat otázku, kde je udělali chybu! V čem jsme propasli svou příležitost?
Sám za sebe ovšem mluv ií onen sestupný tremd, kdy " od Havla k Zemanovi" vede podobné strmý sraz , jako od Tomáška k Dukovi. Jak podobné!

Jiří Zajíc Nejprve k těm "zlatým devadesátým".
Rozhodující bitva se odehrála už v letech 1991 a 1992 a skončila totálním vítězstvím Klause a Mečiara - a jasnou porážkou Václava Havla a Petra Pitharta a většiny bývalých disidentů.
Bohužel výraznou roli - ve prospěch Klause - v tom sehrál Václav Benda. Statečný člověk, dobrý myslitel, ale mizerný politik.
Zdaleka jsme nebyli jedinou zemí, která se dostávala z područí totalitního systému, kde občansky nevzdělaní lidé,. kterých je v takové zemi většina, zvolí vládce s totalitním smýšlením a odvrhnou ty, kteří jim přijdou příliš váhaví a slabí.

Jiří Zajíc K Františku Tomáškovi.
V 70. letech, zvláště po CHARTĚ 77 nám přišel jako hodný, ale celkem neschopný člověk na biskupském stolci. Poměřovali jsme ho kardinálem Stefanem Wyszyńským - a to bylo úplně jiná liga. Dobře o tom svědčí kniha "Kardinál Tomášek: Svědectví o dobrém katechetovi, bojácném biskupovi a statečném kardinálovi."
Podstatné bylo, že pro Františka Tomáška byl zásadní oporou Jan Pavel II. a současně se také dokázal opřít o kvalitní rádce: Oto Mádr, Josef Zvěřina, Tomáš Halík.
Právě tohle dnes zoufale chybí Dominiku Dukovi. Lidé kolem něj mu nejsou schopní poskytovat přiměřenou zpětnou vazbu. Na to být dobrým arcibiskupem i kardinálem měl Dominik Duka jistě lepší předpoklady než František Tomášek. Jenomže bohužel Tu možnost už skoro jistě propásl.

Jiří Zajíc Kde jsme - my katoličtí křesťané - udělali chybu?
Většina se ve skutečnosti docela dobře "zabydlela" v "reálném socialismu". Stačilo jim, že režim povolil "uspokojování náboženských potřeb" (rozuměj sloužení mší a zpovědí).
Ti si pak po Listopadu 1989 připadali jako náhle hození z relativního bezpečí do nebezpečné vánice svobody.
Do toho přišla past "restitucí" (je třeba poctivě připomenout, že právě Dominik Duka jako tehdejší provinciál dominikánů jako jeden z mála před restitucemi výrazně varoval).
A fatální strategická chyba pokládat "pravici" - zejména tu českou - za spojence. Proto se církev nebrala za lidi, kteří padali do nezaměstnanost, ztráceli bydlení, přicházeli o zdraví. Více méně mlčky akceptovala "klausovské axiomy": každý se má starat jen o sebe, kdo je chudý, je neschopný.

Jiří Zajíc Další pohromou byl debakl ohledně tajně svěcených kněží v linii Felixe M. Davídka, které sice někteří biskupové na začátku (nejvýrazněji Miloslav Vlk v Českých Budějovicích) rádi začlenili do církevních struktur, ale zásahem slovenských biskupů Korce a Dubovského (kteří byli na počátku této světitelské linie) se do věci začala angažovat Kongregace pro nauku víry - a výsledkem byl požadavek podmíněného svěcení VŠECH těchto lidí, což vedlo k velikým zklamáním a konfliktům, které rozbíjely jednotu církev celá 90. léta.
A do toho ještě katastrofa na Katolické teologické fakultě v Praze, která pod velením Václava Wolfa vůbec nesplňovala parametry moderní vysoké školy. Dlouhou dobu však měla podporu výrazné většiny biskupů i kněží. Skutečný kříž Miloslava Vlka.

Libor Bláha Vzheledem k té hrstce, co šla bránit zemi, ať za hranice nebo v odboji, je otázka, nakolik to nadšení bylo myšleno vážně.

dromedar "Vzhledem k té hrstce, co šla bránit zemi, ať za hranice nebo v odboji, je otázka, nakolik to nadšení bylo myšleno vážně."

Vůbec ne. "Etický náklad" na toho, kdo se individuálně rozhoduje stát odbojářem nebo krkolomně utéct do cizí armády, je nesrovnatelně vyšší než na toho, kdo rukuje do řádné armády. Není fér to takhle srovnávat, natož třeba spekulovat, že když pak bylo málo odbojářů, bojová morálka řádné armády by v případě obrany byla špatná.

KMirjam @JiříZajíc inspiroval jste mě k vlastnímu vyjádření: https://kmirjam.signaly.cz/1805/nad-povykem-okolo-frljicovy-hry

Jiří Zajíc @KMirjam
Na některé podstatné záležitosti jsem reagoval už pod Vaším článkem :-)
Případ vánočního "Ježíška" - to je samo o sobě průšvih. Jsem zásadním odpůrcem zneužívání Ježíše ke klamání dětí. Sám jako dítě s tím mám velmi špatnou zkušenost.

K případu Charlie Hebdo jsem před časem reagoval na článek Tomáše Halíka: svým (vyšel na ChristNetu - Proč mohu i nemohu být Charlie Hebdo).
Mně skutečně velmi vadí bezohlednost těch, kteří pod záminkou tvůrčí svobody ze sebe vysoukají cokoliv, aniž by je vůbec zajímalo, jestli tím někomu neublíží.
Chápu, že v tom našem nemocném světě téměř cokoliv se stane, někoho nějak zasáhne bolestivě. Ale dělat to programově - a to tihle umělci dělají docela s oblibou - pokládám pro naše mírově soužití za velmi nebezpečné.