Fotogalerie k příspěvku

Skutečně čekal a ani na starý kolena to nevzdal.
Kolikrát se mi nechce "pohnout", i když vnímám vnitřní impuls, troufám si tvrdit, že často to je Boží impuls. A já začnu smlouvat a vysvětlovat, proč zrovna teď ne. Vždyť to přeci Pán Bůh pochopí. Jako bych mu něco odpírala... kdepak, to šidím jen sebe. A tak moje čekání začíná být nudné, ztrácí vnitřní tah a už to není čekání, ale přežívání. Kolikrát jsem takhle "minula" setkání, v němž bych jinak rozpoznala Boží přítomnost? A neminu se jednou s Mesiášem?! Duchu svatý, veď mě jako Simeona. Táhni mě klidně jak zabejčenou kozu...

Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše.