Hnutí fokoláre

#Slovo+života

#Slovo+života

„Bla­ho­sla­ve­ní, kdo ne­vi­dě­li, a přes­to uvě­ři­li!“ (Jan 20,29)

Ja­no­vo evan­ge­li­um po­pi­su­je se­tká­ní apoš­to­lů, Ma­rie Mag­da­lé­ny a dal­ších učed­ní­ků se vzkří­še­ným Je­ží­šem. Ví­ce­krát se jim uka­zu­je se sto­pa­mi po ukři­žo­vá­ní, aby zno­vu ote­vřel je­jich srd­ce ra­dos­ti a na­dě­ji. Při jed­né z těch­to pří­le­ži­tos­tí chy­bí apoš­tol To­máš. Ostat­ní, kte­ří Pána po­tka­li, mu o této úžas­né zku­še­nos­ti vy­prá­vě­jí, mož­ná mu chtě­jí pře­dat tu sa­mou ra­dost. Ale To­máš ne­do­ká­že při­jmout toto ne­pří­mé svě­dec­tví; chce sám osob­ně Je­ží­še vi­dět… Zobrazit více

„Bla­ho­sla­ve­ní, kdo ne­vi­dě­li, a přes­to uvě­ři­li!“ (Jan 20,29)

Ja­no­vo evan­ge­li­um po­pi­su­je se­tká­ní apoš­to­lů, Ma­rie Mag­da­lé­ny a dal­ších učed­ní­ků se vzkří­še­ným Je­ží­šem. Ví­ce­krát se jim uka­zu­je se sto­pa­mi po ukři­žo­vá­ní, aby zno­vu ote­vřel je­jich srd­ce ra­dos­ti a na­dě­ji. Při jed­né z těch­to pří­le­ži­tos­tí chy­bí apoš­tol To­máš. Ostat­ní, kte­ří Pána po­tka­li, mu o této úžas­né zku­še­nos­ti vy­prá­vě­jí, mož­ná mu chtě­jí pře­dat tu sa­mou ra­dost. Ale To­máš ne­do­ká­že při­jmout toto ne­pří­mé svě­dec­tví; chce sám osob­ně Je­ží­še vi­dět a do­tknout se ho.
A to se také za ně­ko­lik dní sta­ne. Je­žíš se zno­vu uká­že sku­pi­ně učed­ní­ků, mezi ni­miž je ko­neč­ně také To­máš, a ten vy­zná svo­ji víru, svo­ji ab­so­lut­ní souná­le­ži­tost se Vzkří­še­ným: „Pán můj a Bůh můj!“ A Je­žíš mu od­po­ví­dá:

„Bla­ho­sla­ve­ní, kdo ne­vi­dě­li, a přes­to uvě­ři­li!“
Toto evan­ge­li­um bylo na­psá­no v době, kdy už ne­ži­li oči­tí svěd­ko­vé ži­vo­ta, smr­ti a vzkří­še­ní Je­ží­še. Po­sel­ství evan­ge­lia bylo nut­né svě­řit ná­sle­du­jí­cím ge­ne­ra­cím. Jeho pře­dá­vá­ní mu­se­lo být za­lo­že­no na svě­dec­tví těch, ke kte­rým se také do­sta­lo skr­ze hlá­sá­ní. Za­čí­ná doba církve, Bo­ží­ho lidu, kte­rý na­dá­le hlá­sá Je­ží­šo­vo po­sel­ství věr­ným pře­dá­vá­ním a usku­teč­ňo­vá­ním jeho slo­va.
My všich­ni jsme se také se­tka­li s Je­ží­šem, s evan­ge­li­em, s křes­ťan­skou ví­rou skr­ze slo­vo a svě­dec­tví ji­ných, a uvě­ři­li jsme. Pro­to jsme „bla­ho­sla­ve­ní“.

„Bla­ho­sla­ve­ní, kdo ne­vi­dě­li, a přes­to uvě­ři­li!“
Chce­me-li toto Slo­vo žít, vzpo­meň­me si na slo­va Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé: „On chce do tebe a do všech lidí, kte­ří s ním ne­ži­li, vtisk­nout pře­svěd­če­ní, že máš k dis­po­zi­ci to samé co apoš­to­lo­vé. Je­žíš ti chce říci, že nejsi v ne­vý­ho­dě pro­ti těm, kte­ří ho vi­dě­li. Ty máš totiž víru a to je – řek­li bychom – nový způ­sob, jak ,vi­dět’ Je­ží­še. Ví­rou se k němu mů­žeš při­blí­

#Slovo+života+junior

#Slovo+života

#Slovo+života

#Slovo+života

„Bu­deš usi­lo­vat o spra­ve­dl­nost, a jen o spra­ve­dl­nost“ (Dt 16,20)



Kni­ha De­u­te­ro­no­mi­um se nám před­sta­vu­je jako řada vý­ro­ků, kte­ré pro­ne­sl Moj­žíš na sklon­ku své­ho ži­vo­ta. Při­po­mí­ná no­vým ge­ne­ra­cím Hos­po­di­no­vy zá­ko­ny a z dál­ky kon­tem­plu­je za­slí­be­nou zemi, do níž od­váž­ně vedl iz­ra­el­ský lid.
V této kni­ze je Boží zá­kon před­klá­dán pře­de­vším jako slo­vo Otce, kte­rý pe­ču­je o všech­ny své děti. Je to ži­vot­ní ces­ta, kte­rou on dává své­mu lidu, aby usku­teč­nil plán Smlou­vy. Po­kud jej bude lid věr­ně do­dr­žo­vat, spí­še z lás­ky a… Zobrazit více

„Bu­deš usi­lo­vat o spra­ve­dl­nost, a jen o spra­ve­dl­nost“ (Dt 16,20)



Kni­ha De­u­te­ro­no­mi­um se nám před­sta­vu­je jako řada vý­ro­ků, kte­ré pro­ne­sl Moj­žíš na sklon­ku své­ho ži­vo­ta. Při­po­mí­ná no­vým ge­ne­ra­cím Hos­po­di­no­vy zá­ko­ny a z dál­ky kon­tem­plu­je za­slí­be­nou zemi, do níž od­váž­ně vedl iz­ra­el­ský lid.
V této kni­ze je Boží zá­kon před­klá­dán pře­de­vším jako slo­vo Otce, kte­rý pe­ču­je o všech­ny své děti. Je to ži­vot­ní ces­ta, kte­rou on dává své­mu lidu, aby usku­teč­nil plán Smlou­vy. Po­kud jej bude lid věr­ně do­dr­žo­vat, spí­še z lás­ky a vděč­nos­ti než ze stra­chu z tres­tu, bude za­kou­šet blíz­kost a ochra­nu Boha.
Je­den ze způ­sobů, jak kon­krét­ně usku­teč­nit tuto Smlou­vu, kte­rá je Bo­žím da­rem, spo­čí­vá v roz­hod­ném ná­sle­do­vá­ní spra­ve­dl­nos­ti. Vě­ří­cí ji usku­teč­ňu­je, nejen když si s vděč­nos­tí při­po­mí­ná, jak si Bůh vy­vo­lil svůj lid, a od­mí­tá uctí­vat ko­ho­ko­li ji­né­ho než Pána, ale i teh­dy, když od­mí­tá osob­ní vý­ho­dy, kte­ré by mu za­tem­ni­ly svě­do­mí tvá­ří v tvář po­tře­bám chudé­ho.

„Bu­deš usi­lo­vat o spra­ve­dl­nost, a jen o spra­ve­dl­nost.“

Kaž­do­den­ní zku­še­nost nás čas­to sta­ví před si­tu­a­ce, i zá­važ­né, v nichž ne­spra­ve­dl­nost ško­dí pře­de­vším těm nej­slab­ším, těm, kte­ří pře­ží­va­jí na okra­ji naší spo­leč­nos­ti. Ko­lik Ka­i­nů po­u­ží­vá ná­si­lí vůči své­mu brat­ru či sestře!
Vy­ko­ře­ně­ní ne­rov­nos­tí a zne­u­ží­vá­ní je zá­klad­ním po­ža­dav­kem spra­ve­dl­nos­ti, po­čí­na­je na­ším srd­cem a mís­ty, v nichž ži­je­me.
A pře­ce Bůh ne­na­pl­ňu­je spra­ve­dl­nost zni­če­ním Ka­i­na, ale spí­še se sta­rá o to, aby ho ochrá­nil, aby mohl zno­vu vy­kro­čit správ­ným smě­rem. Boží spra­ve­dl­nos­tí je dá­vat nový ži­vot.
Jako křes­ťa­né jsme po­tka­li Je­ží­še. Svý­mi slo­vy a skut­ky, ale pře­de­vším svým da­rem ži­vo­ta a svět­la Zmrtvýchvstá­ní, nám od­ha­lil, že Boží spra­ve­dl­nost je jeho ne­ko­neč­ná lás­ka ke všem jeho dě­tem.