dromedar

dromedar / Jakub Pavlík

Kollenka

"obrať naše trápení v trvalou radost" zní vážně dobře. A vskutku, kdy jindy čekat trvalou radost než....pak? - Ale vám to přijde depresivní? Já bych si klidně velké nadšení z takové přímluvy ponechala i bez té depresivnosti :)

dromedar

@Kollenka "Ale vám to přijde depresivní?"
Ne.

"Já bych si klidně velké nadšení z takové přímluvy ponechala ..."
To pak není to "nadšení", které jsem měl na mysli.

KMirjam

Zajímavé. Mně s přibývajícím věkem podobné myšlenky napadají stále častěji, ani ne na základě studia, vaši odbornost nemám, přesto "čtu" stále častěji i liturgii právě jako především oslavu smrti a volání po ní. Jakoby celá mše byla takové přípravné requiem, jakoby možná už chyběla jen ta rakev, nebo dokonce jen zjištění, že už v ní ležím. A nad mou rakví se slouží mše z níž se ozývá, jak je skvělé, že už už umírám. A celé mě má přesvědčit, že se z toho mám víc a víc radovat, jásat. A vlastně mě k tomu dovedly právě modlitby breviáře, kde se smrt připomíná od rána do večera. - Jo, pokud připojíte "modlitbu za blázny", vzpomeňte u toho tedy i na mě. :)))))

KMirjam

Dodám, že samozřejmě netuším, jak to prožíváte vy sám uvnitř. Přiznám, že já u toho mívám různé druhy mrazení a z toho ne všechna jsou radostná. Moje posmrtná očekávání jsou natolik složitá a proměnlivá i přes vlastní závratnou zkušenost "klinické smrti", že mě vedou k úvahám nejrůznějším. "Věčné" pro mě nikdy nebylo synonymem "posmrtné". Pokouším se sjednotit v sobě rozpor mezi tím, co o smrti a"vzkříšení těla" předkládá k věření církev, a tím jaká mám o té, která se mě týká, svá soukromá tušení. Východisko vidím pouze v tom, že si celé nastavuji jako příležitost k naději, kterou rozechvívají i obavy a strach. Nadějí je, že po smrti už snad konečně nebude opravdu nic. Subjekt ztratí nositele. Hereze? Nebo jen hned v úvodu špatný úhel pohledu na credo?