Diskutuj o víře, ale i všedních věcech

Naslouchej a prohlub své pochopení skrze sdílení s ostatními. Více o signály.cz »

Zaregistrovat se

Diskuze » Hudba, film, kultura

Literatura

« Předchozí 1 2 Následující »
Cormack McCarthy:
Dítě Boží
Vnější Tma (temnota)

Útlé, ale velmi výživné romány.

Miluju depresivní díla, která nešustí papírem. Je to totiž umění vytvořit depresivní dílo, které dokáže svého příjemce "povznést" nikoli jej srazit. William Faulkner v tom byl nejlepší, a není náhodou, že Cormack, který podobnou věc zvládá také je svým dílem přirovnáván k dílu Williama Faulknera.
Od McCartyho mám teď půjčenou Cestu (film jsem neviděl). Půjčil jsem si ji proto, že je to opět krátký román a reprezentuje autorovu tvůrčí současnost.
A rozhodně si půjčím Cormackův Krvavý Poledník.

Komentář upraven .

A co knihy od Garyho Chapmana nebo Kevina Lemana ? :)
Nejsem si jist zda díla obou pánů patří mezi literaturu.

Joseph Conrad: Srdce temnoty
"Ta hrůza! Ta hrůza!"
(tahle novela je žánrově horror a když to někdo umí, dokáže i z jalové krávy vymámit tele)

Marek Vácha: Nevyžádané rady mládeži
Kniha ma slabých 100 stran, skoro tolik co Srdce temnoty, ale už na 33. stránce Vácha sdělí všechno podstatné a důležité. Ve zbytku knihy to ještě dvakrát zopakuje.
To co mi v jeho knize vadí, když se v textu objeví duch fatalismu, tak lákavý a zkázonosný pro jakékoli náboženství.

Člověk, který má manželku a tři děti už nic romantického zažít nemůže, milej Orko.

Nejvíc ujetá v téhle knize je Váchova poznámka:
Pokaždé, když se vracíme z Polska z exkurze Auschwitz/Birkenau, pouštíme v autobusu Schindlerův seznam,

To jako vážně? Dále se pak Vácha vyznává z toho jak podlehl Spielbergově pseudo-mýtu o osobě Oskara Schindlera.
Marek Vácha:
Modlitba argentinských nocí
Věda, víra...

Celkem utrpení číst Váchu. Nikdy jsem nečetl celou knihu od Halíka, ale tak nějak si představuji, že to bude podobné psaní jako u Váchy.
Vácha se neumí rozhodnout co vlastně chce být (vědec nebo kněz). V jeho osobním životě je mi to putna, ale měl by se rozhodnout jako autor. Vácha selhává jako teolog i jako vědec. Vystačí si s oním dělením otázek na JAK? a PROČ?. A má hotovo. Ve svých knihách Vácha reprezentuje přírodovědu tím, že napíše nějaký latinsky název nějakého hmyzu či živočicha. A má hotovo.

"Věda tedy záměrně a plánovaně rezignuje na neměřitelné fenomény, na svět poezie, krásné literatury, divadla, malířství a sochařství..."
Obávám se, že tohle měřitelné je a že to jednou bude velice spolehlivě posuzovat AI. Ještě, že se toho Vácha nedožije, to by byl pro něj šok.

Podobný šok, ale Vácha zažít může spolu s Halíkem, až padne tzv. Kodaňská interpretace, pak bude (ono je to směšné už teď)...
"Věda inspiruje náboženství a do určité míry to platí i naopak: teologie například připravila vědu k tomu, aby akceptovala očividnou kontradikci kvantové mechaniky: že něco zdánlivě nedává smysl, ještě neznamená, že je to nesprávné."
Cormac McCarthy:
Krvavý poledník

Intenzivní román.
McCarthy je v doslovu označen za katolíka.
Nejfrekventovanější frází v románu je: " a jelo se dál".
Zatímco Vnější tma byla depresivní až do morku kostí, tak Krvavý poledník je jakousi zvráceně optimistickou historií lovců skalpů, kde je každý menší či větší masakr jakýmsi vysvobozením před zimou, strachem, žízni,pronásledováním a hladem.

nezapomenutelné postavy
kluka
falešného pátera Tobina
Toadvina
kapitána Glantona
Soudce Holdena
Giovannino Guareschi:
Don Camillo a don Chichi

+
málo stránek
velká písmena
-
je to takové roubované

Začátek mě okamžitě vtáhnul, ale pak jsem poznal, že je to úvod od Alesandra Pronzata.
Čekal jsem větší drama kolem dvou postav z názvu knihy. Místo toho je don Chichi hodně upozaděn a otěže přebírá postava Cat.
Konečně mám doma knihu Roda Drehera, Benediktova cesta s podtitulem:
křesťanský život v postkřesťanské době.
Rod Dreher: Benediktova cesta

Nerozumím tomu hypu, který tu knihu provází. Literárně (ať nežeru) průměrné dílko (lepší Hampla). A obsahově? Taky dost pusté. Já si to půjčil kvůli poslední kapitole, Člověk a stroj. Někdo tady na signálech tu totiž tohle inzeroval a jsa povrchní, hned jsem potom skočil.
Kniha se skládá z toho co napsal Dreher sám a z mnoha citací jiných autorů. Proto i kvalita je kolísává a hlavně průměrná. Jelikož v závěru chybí jmenný rejstřík, doporučuji si při četbě dělat výpisky jmen.

Philip Rieff
Stephen Gardner
Charles Taylor
Matthew Crawford
Patrick J. Deneen
Mary Eberstadt
Michal Hanby
Tim Wu

V deváté kapitole se Dreher strefuje do pornografie, přičemž mnoho jeho vyjádřeních v knize jsou pornografická:
Bratr Francis z Nurcie říká, jak skvělé je zvedat v klášteře těžké pytle s obilím: " Pomáhá mi to pamatovat na to, že lidská osoba je tělo a duch, ne pouze duch."

Desátá kapitola, na kterou jsem se tak těšil je zklamání. Vesměs je řeč o internetu a zase o pornografii a velkohubě se tvářící titul kapitoly Člověk a stroj je nenaplněn.
Dreher se ve většině svých tvrzení plete nebo je nemá prozkoumané.

On sám je takový Molotovův koktejl.
Prý konvertoval ke katolické víře a teď je pravoslavný. K podpoře svých argumentů se dovolává podpory ze stran mormonů i ortodoxních židů. Na radiu Wave tvrdí, že není proti liberalismu.
What The Fuck?
Jiří Zajíc
Reflexe vlastního morálního jednání

Svoboda jako iluze?
V tomto bloku si Jiří Zajíc bere jako soupeře Dawkinse a Hawkinga. To je dílem jeho zbabělosti a dílem jeho vyčůranosti. Hawking ani Dawkins v dané problematice nepatři mezi TOP a samotný Hawking už toho naplácal tolik, že by to stalo za souborného vydání díla.
U Dawkinse se pak můžeme ptát proč on a ne Sam Harris?

František Koukolík je velmi vděčná persona, člověk, který byl zajímavý, dokud neměl konkurenci, potom se velice rychle zařadil mezi lidi, kteří šlapou vodu a jsou intelektuálním obohacením pouze pro ty, kteří mají rádi, když je moralizování zaobaleno do pseudovědeckých úvah.

Je to mezi křesťany jakýsi revival, když teď vytahují na světlo psychoanalýzu? Vděčným objektem bývá Freud a Jung. Samozřejmě, že ani Jiří Zajíc si z Freuda nebere žádnou jeho vědeckou práci, ale esoterické pojmy jako superego.



"Svědomí musí být nejprve „probuzeno“, podobně jako mateřská řeč, aktivitou okolí dítěte. Optimálně se to děje mezi 2. až 4. rokem na klíně u maminky či jiného blízkého člověka, kdy si dítě při poslechu pohádek začíná osvojovat kategorie dobra a zla."

U dítěte je dobro - matčin prs, zlo - odstavení od matčina prsu. Pohádky ve své dramaturgii reflektují pouze toto "milky morální dilema". V pohádkách se totiž žádné další morální dilema neřeší. Pohádka neobsahuje žádné kategorie dobra a zla.



"Každý den musíme dělat řadu rozhodnutí (a následně podle nich jednat), která v sobě zahrnují mravní rovinu. Mnoho z nich řešíme téměř automaticky. A nemusí to být špatně. Jsou to standardní situace, v nichž nám jsou jasné jak důsledky našeho rozhodnutí, tak i hodnoty, o něž se naše rozhodnutí opírá."

Hezké, ještě před chvilkou by se Jiří Zajíc s automatem vůbec nebavil, teď je mu to jedno. Ty příklady, které tam uvádí jsou ohavné pitomosti. On by hlavně Jiří Zajíc měl vysvětlit, co to je to rozhodnutí a zda vůbec se něco takového děje, než začne vytvářet pseudo problém, jestli je rozhodování svobodné nebo ne. Skutečným nebezpečím je právě ta obsedantní touha vyjádřena v sentenci: "musíme dělat řadu rozhodnutí"
Najednou musíme, podle Jiřího Zajíce. Jak to, že se nemůžeme svobodně rozhodnout?


V závěru si pak Jiří Zajíc pomáhá tím, že zevšeobecňuje, jinak by mu to moralistní psaní nikam nevyústilo.

"Žijeme přece v době, kdy uznat svou chybu, přiznat sobě i druhým své selhání, se ale vůbec „nenosí“

"Dnes s tím mají mladí lidé velké potíže. Proto se také snaží co nejdéle prodloužit ve svém životě etapu „adolescentního experimentování“, v níž nepřijímají žádná nevratná rozhodnutí."

To je roúúúúst.

Na závěr explosivní EZO text Jiřího Zajíce:

2) Reflexe při životních rozhodnutích
Takových situací samozřejmě nebývá příliš mnoho: rozhodnutí o studiu, práci, o životním povolání, o případném partnerovi, o dětech; možná ještě o několika dalších, zejména pokud se život nějak zauzlí. V nich je zpravidla dost času na pořádnou reflexi. A dokonce často ne jedinou. Potíž spíš bývá v tom, jak mezi různými dobrými cestami vybrat tu jednu, která vylučuje ty ostatní.
Bruce Marshall: Starý voják neumírá

Na přebalu knihy se píše:
"Dokonale komponovaný román zabírá však po psychologické stránce snad ještě hlouběji než anekdotická Plná slávy."


Plna slávy, tím, že byla anekdotická, tak byla snesitelná. Marshall si (patrně) byl při jejím psaní vědom na co jeho um stačí. Tady ve Starém vojáku... přecenil svoje síly.
Psychologická hloubka?
Nikde nic. Snad kromě nesnesitelného repetitivního sebezpytování hlavního hrdiny. Strange Methuen se pořád skrze autora pozoruje a žvaní, (sám pro sebe). K takové psychologické hloubce se dokáže přiblížit každý rodokaps. Mnohé části knihy byť je autor pravděpodobně bere vážně, působí komicky a směšně.
Kdyby Bruce Marshall neměl přehnané ambice, mohlo to dopadnout podobně se ctí jako Plna slávy, a nikoli tak nepovedeně. Strang Methuen by možná byl skvělou postavou antihrdiny, kdyby si ten námět vzal do ruky někdo zkušenější, zručnější a talentovanější než Bruce Marshall. Samozřejmě se nabízejí ke srovnání romány jako:
Catch - 22 (Joseph Heller)
A Fable (William Faulkner)
Peter Kreeft: Návrat ke ctnostem

Souhlasím s tím, že kniha je nepřeberným zdrojem inspirace pro učitele katolické morálky.
Pokud je však určena i čtenářům mimo náboženský okruh, pak se se svým obsahem s touto cílovkou míjí.
Ve svém ambiciózním plánu být universální učebnicí etiky selhává v tom jak je značně intelektuálně lechtivá.


Na straně 57 uvádí Peter Kreeft mezi omyly i bod číslo 14):
Spravedlnost je spíše matematická, neosobní vypočitatelná věc než cosi intuitivního jako harmonie v hudbě.

Škoda, že se pak autor (plný transcendentální touhy) k této matematice sám přihlásil na straně 99, kde vysvětluje, že milosrdenství nikterak nepřesahuje spravedlnost na příkladu 100 dolarového dluhu (tedy pomocí číslovky a počtů).

Na podobných zhůvěřilostech je vystavěna celá kniha.
Wau, spitfire, Vy jste jak encyklopedie knih! Skvělý, doufám, že v tomhle zde budete pokračovat...teď už vím i proč třeba Starého vojáka číst nebudu...
Peter Kreeft: Tři filosofie života

Tahle kniha má jeden závažný nedostatek a tím je její žánrová neurčitost. Špatná sci-fi povídka je pořád špatná sci-fi povídka. Totéž platí pro detektivku, atp.. Kam však zařadit zhovadilosti, které Kreeft sype z rukávu.

"…, kdežto ve skutečnosti jej Bůh přivádí k dokonalosti, jako umělec přivádí k dokonalosti své mistrovské dílo."
"Job je Boží mistrovské dílo a jeho utrpení z něj dělá ještě větší mistrovské dílo."

"Bůh nás může zázračně zachránit pokaždé, když se ocitneme v nebezpečí, ale pokaždé to neudělá,..."

"Boží bytí je božské a neomezené, bytí člověka je omezené a lidské, bytí psa je omezené a psí. Každé disponuje dobrotou úměrnou jeho přirozenosti. Například pro psa není zlem, když je sexuálně promiskuitní, avšak pro člověka ano."

Komentář upraven .

Bruce Marshall: Dělníci na vinici

Anekdotická forma románu kopíruje kultovní román Plná slávy. Bohužel, právě u anekdot je délka knihy je jím kamenem úrazu. Přes 300 stran, to je k udržení čtenářské pozornosti víc než Bruce Marshall dokáže zvládnout. Marshall dokonce sáhne i po způsobu vyprávění ala postmoderna. Bohužel to nefunguje, ani tak a ani tak.

Bruce Marshall popisuje barvitěji a dramatičtěji zapálení jednoho prázdného autobusu, než scény ze zákopů WW1 v úvodu románu. Kolem stránky 200 si Marshal vyzkouší i magický realismus, když se pokouší popsat scény živelných přesunů francouzské armády ve WW2. Je to opět spíše komické než magické, ale to u anekdotické knihy nepřekvapuje. To co je "šokující" na celém tom díle, je závěrečná třetina románu, kde se autor snaží dokázat, jakoby na protest zvolené formě, že je velkým a dramatickým romanopiscem.

Ne není.

Epizoda se záchranou anglického letce je nastavovaná kaše a dramatická až špionážní zápletka v závěru je další nastavovaná kašička, kterou chce Marshall zasytit svého doposud na anekdotách živeného čtenáře.

Je to až útrpné, jak čtenář čeká až se konečně v tom dramatickém výjevu objeví opět postava Bessiera a zachrání svého (jednovaječného) spolu hrdinu z románu, kněze Gastona. A samozřejmě, že první dialogové okénko postavy Bessiera v této části začíná alibistickou větou:

"Tak přece jsi to ty?" řekl druhý muž povědomým hlasem . Páter sebou škubl, vzhlédl a spatřil - Bessiera

To, že jsou dialogy mezi Gastonem a Bessierem neživotné, to nějak k tomu románu patří. I ta první světová je v románu jenom proto, aby se tam (jednovaječní) hrdinové potkali.

Bruce Marshall má v některých momentech pěkné pasáže, sice krátké, ale povedené, ale to stačí maximálně na hodnocení: slabší průměr.
Charles Taylor: Etika autenticity


V první polovině strašně vágní. Teprve až v VI. kapitole se Taylor trochu rozparádí, když si uvědomí to co už razím dost dlouho, že etika je jenom jiný výraz pro estetiku.

citace:
Michel Foucault se v jednom ze svých posledních interview dovolává estetična, a tím nám ukazuje správný směr.

Autor řeší individualismus, atomismus, hledání smyslu... a pokud se v druhé části vyhýbá hodnocení, či ukvapeným závěrům, tak bych tu knihu i se skřípěním zubů doporučil.


Jedno subjektivní plus pro tuto knihu. Po dlouhých letech, teprve až nad touto knihou jsem rozlousknul poselství filmové trilogie Matrix.
Štěpán Smolen: Cesta na Západ

strana 10
Bude o ženách . O Terezce, kvůli níž jsem na cestu vyšel, o Evropě, kterou jsem na cestě potkal, a o Anežce.


Proč ne, když to bude literatura. A na začátku to tak i vypadalo, pozitivně. Po pár odstavcích jsem dal střelné hodnocení, plných 75%. Pak přišla ta scéna u té autobusové zastávky... a ten její zbytečný epilog. Koho to d o p r d e l e zajímá, že "nestihl jsem Karolíně..." ?
Ani trilogie The Lord of the Rings není bezchybná, takže klídek.
Jenomže to se už Smolen rozhodl představit čtenářům Anežku. Tahle část (ono to není vlastně část, jelikož Smolen celou dobu píše nějaký stenozáznam bez rytmu bez chuti a zápachu, se sice rozhodl, že své dílo rozdělí na tři odlišné obsahy, ale to byla jen proklamace) je ta nejslabší. Ten její závěrečný twister (v Paříži) nebudu hodnotit jelikož bych se neobešel bez hrubých vulgarit. I tak je postava Anežky ve skrze odporná. Nikoli proto jaká je, ale že je nijaká. Smolen je tzv. snaživý, ale to na literaturu nestačí. Jakoby kdyby nějaký panic dostal za úkol napsat slohovku o prvním milování, a jelikož je to snaživý panic, tak sáhne po obratech a frázích, které jsou total duté.

V Německu jde hodnocení na 60%. Už to není o ničem, pár dobrých momentů nemůže převážit suť ustavičných dotazovacích vět a záplavu zbytečných obrazných přirovnání. Přitom, když autor na své pouti (v jedné její části) ustavičně mokne, tak je ten popis na jednou suchý, obyčejný, jako kdyby ho na cestě déšť překvapil nikoli jako forma počasí s kterým nepočítal, ale jako událost se kterou si neumí literárně poradit.

Někde ve Francii šlo hodnocení na výsledných 40%. To s tím telefonem, jak mu upadl do moře, to s tou rádoby tajemnou SMS to si už nedovolí ani průměrný autor severských detektivek, což je level ke kterému se Smolen jako spisovatel nikdy nedopracuje.

Samozřejmě katolík si může (musí) k mému hodnocení přidat dalších 40%.



Patricia S. Churchland: Mozek a důvěra
Mozek a vědomí

Umírněná autorka.


"Je spravedlnost sociální praktikou, nikoli pravidlem."

"Vyvozování vrozenosti (…) je zejména u živočichů, kteří se dobře učí, projekt, jenž sebou nese značná důkazní rizika."

"Podle mého je morálka přirozený jev - limitovaný silami přirozeného výběru, zakořeněný v neurobiologii, tvarovaný místní ekologií a modifikovaný kulturním vývojem."

"...u lidí, kteří věnují spoustu pozornosti automobilům, existují oblasti spánkového laloku, jež reagují různým způsobem na různé modely aut."


Karel Říha: Bůh vždy větší

Mimo kritiku dávám většinu textu, která se týká teologie.
Soustředím se pouze na pseudo-filosofické pasáže, které jsou zastydlou formou dualismu.

Mezi duchem a smysly se stala (…) skutečná roztržka. (str. 13)
Taková polární opozice je např. mezi tělem a duchem (…) mezi mužem a ženou... (str. 7)
Celý člověk je středem těchto krajních poloh... (str.13)
Hrozí a laská, hněvá se a zase je něžný, trestá a uzdravuje... (str.17)

Dále se v knize nachází jungovština:
"V osobnosti muže se totiž svým způsobem vyskytují i některé "mateřské" vlohy a podobně v osobnosti ženy i určité "otcovské" vlastnosti."
Klasika od Junga, tedy jeho anima, animus. Carl Gustaf Jung by mohl být nazván otcem gender ideologie.


"...cítím, že má existence (…) že by mohla nebýt,"

Už od pohledu je patrno, že cítit je dost málo, na nějaké podobné úvahy.
Je-li existence XY, pak nemůže nebýt. Křesťanská filosofie nezná míru a zakládá jakýsi zásvětní svět, kde žijí? existence?, který by být mohly, ale nejsou? Je to jakýsi lék, kapky na kocovinu, že i přes všechna zaříkávání o svobodné vůli člověka, o své existenci rozhodnout nemůže. Bylo by zbytečné psát o nesvobodě, protože ta by se zase musela týkat už existence.

Karel Říhá se s tím ale nemaže a snůšku přirovnání a metafor nazývá universální vědou. Na to nelze než reagovat způsobem ala Misha: hí há hó há hí

Teologové si samozřejmě k mému hodnocení přidají celých 100%.

Jan Werner Müller:
Co je to populismus?

"Populisté poškozují demokracii jako takovou a fakt, že vyhráli volby, jejich chování automaticky neposkytuje demokratickou legitimitu (zejména proto, že v kampaních, které je vynesly k moci, obvykle nezmínili dalekosáhlejší ústavní změny, ke kterým hodlají přikročit). I když počáteční volby vyhráli otevřeně a v souladu s právem, brzy začnou zasahovat do instituční mašinérie demokracie ve jménu tzv. skutečných lidí."

"Pokud bychom se rozhodli populisty ignorovat, nevyhnutelně to posílí pocit voličů, že "existující elity" je opustily nebo se o ně vůbec nezajímají. Přesto hovořit s populisty není totéž co hovořit jako populisté. Je možné brát jejich politické nároky vážně, aniž bychom je brali doslovně."
« Předchozí 1 2 Následující »