Sebepřijetí ve světle víry
Měl by člověk mít rád sám sebe? Upřímně mi dělá problém tohle pochopit a jsem hodně ovlivněná autory jako Terezie z Avily nebo Tomáš Kempenský, kteří mluví o tom, jak sami sebe musíme mít v nenávisti. Dnes se naopak mluví o sebelásce, už i v kázáních. A samozřejmě nezapomeňme, že máme milovat bližní jako sami sebe - tedy i sebe.
Mám tak nějak intuitivní tušení, že existuje zdravá sebeláska i zdravá sebenenávist, že to jde nějak zkombinovat, aby člověk nebyl pyšný a zároveň ze sebe neudělal úzkostlivý uzlíček nervů. Ale nevím, jak.
Je to pro mě složité téma, protože sama mám se sebenenávistí - a to tou "špatnou" a destruktivní, která negativně ovlivňuje i mou víru - problém. Existuje zdravá sebenenávist, nebo jak to svatí mysleli?
Mám tak nějak intuitivní tušení, že existuje zdravá sebeláska i zdravá sebenenávist, že to jde nějak zkombinovat, aby člověk nebyl pyšný a zároveň ze sebe neudělal úzkostlivý uzlíček nervů. Ale nevím, jak.
Je to pro mě složité téma, protože sama mám se sebenenávistí - a to tou "špatnou" a destruktivní, která negativně ovlivňuje i mou víru - problém. Existuje zdravá sebenenávist, nebo jak to svatí mysleli?
Myslím, že svatí vyjadřovali pocity člověka, který často zjišťuje, jak on sám je překážkou svého vztahu k Bohu. Tedy že v sobě nenáviděli spíše tohle.
Ježišove slová zo Svätého Písma: ,,Ak niekto prichádza ku mne a nemá v nenávisti svojho otca, matku, ženu, deti, bratov, sestry, ba aj svoj život, nemôže byť mojím učeníkom." (Lk 14,26 ) - chápem tak, že Ježiša mám milovať nadovšetko. A jemu podriadiť celý svoj život, tak isto aj svoje vzťahy k blížnym. Ježiš to len expresívne vyjadril.
Ježíš řekl, že největší přikázání je milovat Boha nade všechno (...) a bližního jako sebe. JAKO SEBE. Máme milovat sami sebe, takže žádná nenávist.
Chápu, že to je matoucí (taky jsem si kdysi dávala podobný otázky o sebelásce, ovlivněná životopisy svatých), ale ne vše, co říkali světci v době, kdy žili, můžeme dnes beze zbytku přijmout. Ano, jsou svatí, ale to neznamená že je máme bezhlavě kopírovat. Taky to byly děti své doby, která měla určité představy o Bohu, o sebelásce atd. Ještě ve 20. století měli řeholníci nejmenovaného řádu sami sebe v rámci pokání nebo čeho bičovat - dneska by tam naběhla vizitace z Říma, protože to je samozřejmě špatně...
I dneska se setkáváme s různými představami, který s Bohem nemají nic společného a Jeho obraz jen poškozují. Musíme si to umět přebrat.
Z toho mála, co jsem o Tobě četla na blogu i že si vůbec dáváš tyhle otázky se mi zdá, že fakt moc chceš milovat Ježíše a to je super. Nenech si ale prosím namluvit, že jsi špatná, že se musíš zavrhnout atd. Ne, Ježíš Tě velice miluje, na tom stav svůj život. A dělej všechno naprosto svobodně, dobrovolně, z lásky k Němu, ale nepřetěžuj se. Je dobrý si třeba najít fajn doprovázejícího - může to být kněz nebo někdo jiný, ke komu budeš mít důvěru a který už sám něco prožil a hlavně intenzivně žije s Kristem. Bude Tě znát a líp se mu bude na Tvé otázky odpovídat, bude vědět, kam Tě tak trochu nasměrovat, když budeš chtít.
A to, co nám brání jít za Ježíšem naplno - ty naše limity - je podle mě dobrý Ježíši odevzdat, dát mu to do rukou (podívej, už v tom zase lítám, mrzí mě, že Ti dávám překážky, Ježíši, odevzdávám se Ti, pomoz mi s tím, veď mě atd.). To je podle mě nejlepší cesta dát Ježíši vše do rukou a nechat to na Něm, nechtít všechno zvládnout sama (viz třeba novéna odevzdanosti http://www.vojtechkodet.cz/modlitby/modlitby-svetcu/novena-odevzdanosti.html)
Chápu, že to je matoucí (taky jsem si kdysi dávala podobný otázky o sebelásce, ovlivněná životopisy svatých), ale ne vše, co říkali světci v době, kdy žili, můžeme dnes beze zbytku přijmout. Ano, jsou svatí, ale to neznamená že je máme bezhlavě kopírovat. Taky to byly děti své doby, která měla určité představy o Bohu, o sebelásce atd. Ještě ve 20. století měli řeholníci nejmenovaného řádu sami sebe v rámci pokání nebo čeho bičovat - dneska by tam naběhla vizitace z Říma, protože to je samozřejmě špatně...
I dneska se setkáváme s různými představami, který s Bohem nemají nic společného a Jeho obraz jen poškozují. Musíme si to umět přebrat.
Z toho mála, co jsem o Tobě četla na blogu i že si vůbec dáváš tyhle otázky se mi zdá, že fakt moc chceš milovat Ježíše a to je super. Nenech si ale prosím namluvit, že jsi špatná, že se musíš zavrhnout atd. Ne, Ježíš Tě velice miluje, na tom stav svůj život. A dělej všechno naprosto svobodně, dobrovolně, z lásky k Němu, ale nepřetěžuj se. Je dobrý si třeba najít fajn doprovázejícího - může to být kněz nebo někdo jiný, ke komu budeš mít důvěru a který už sám něco prožil a hlavně intenzivně žije s Kristem. Bude Tě znát a líp se mu bude na Tvé otázky odpovídat, bude vědět, kam Tě tak trochu nasměrovat, když budeš chtít.
A to, co nám brání jít za Ježíšem naplno - ty naše limity - je podle mě dobrý Ježíši odevzdat, dát mu to do rukou (podívej, už v tom zase lítám, mrzí mě, že Ti dávám překážky, Ježíši, odevzdávám se Ti, pomoz mi s tím, veď mě atd.). To je podle mě nejlepší cesta dát Ježíši vše do rukou a nechat to na Něm, nechtít všechno zvládnout sama (viz třeba novéna odevzdanosti http://www.vojtechkodet.cz/modlitby/modlitby-svetcu/novena-odevzdanosti.html)
http://librinostri.catholica.cz/download/VrestalPodrobne1-OCR.pdf
od str. 348
KŘESŤANSKÁ SEBELÁSKA
1. Vyloživše povinnosti k Bohu, přistupujeme v druhé řadě k tomu, abychom vyložili, jaké máme povinnosti k sobě
samým ; velí je křesťanská sebeláska.
Sebeláska každému člověku jest vrozena; přirozeně totiž každý rozumný tvor touží po blaženosti a dokonalosti, a snaží se jí dojiti. Vyvěrá-li tato láska z pohnutky nadpřirozené a směřuje-li k cíli nadpřirozenému, povznáší se tím do řádu nadpřirozeného a stává se křesťanskou sebeláskou. Dvojí tedy jest znak sebelásky křesťanské:
1. Vyvěrá z pohnutky nadpřirozeně. Pohnutkou křesťanské sebelásky jest Bůh; milujeme sebe a vlastní duši svou, poněvadž Bůh tak chce a poněvadž duše stvořená dle obrazu Božího jest povolána k věčnému spojení s ním. Tak stává se křesťanská sebeláska částí lásky k Bohu (milujeme sebe pro Boha) a vlastně s ní splývá v jedinou božskou ctnost lásky (VI, 98).
2. Směřuje k cíli nadpřirozenému, tedy především k věčné blaženosti, která jest životním naším cílem (I, 2) a která jediná nás může naprosto uspokojiti. Mimo věčnou blaženost hledí křesťanská sebeláska i k jiným účelům; avšak pravá křesťanská sebeláska hledí k nim teprve v druhé řado, stavíc věčnou blaženost nad ně. Křesťanská sebeláska snaží se dojíti těch věcí, které nás k nadpřirozené blaženosti vedou nebo alespoň vésti mohou, dále pak i časných dober, která sice nejsou k životu věčnému potřebna, ale která nám alespoň nepřekážejí; po té stránce křesťanská sebeláska béře se stejným krokem s křesťanskou nadějí (VI, 78. 79).
2. Každý rozumný tvor touží po blaženosti a dokonalosti. Tak i křesťan, veden křesťanskou sebeláskou, snaží se obého dosíci.
1. Blaženosti a dober k ní vedoucích snažíme se dosíci křesťanskou péčí o vlastni dobra.
2. K dokonalosti snažíme se dojíti křesťanským sebezapíráním.
od str. 348
KŘESŤANSKÁ SEBELÁSKA
1. Vyloživše povinnosti k Bohu, přistupujeme v druhé řadě k tomu, abychom vyložili, jaké máme povinnosti k sobě
samým ; velí je křesťanská sebeláska.
Sebeláska každému člověku jest vrozena; přirozeně totiž každý rozumný tvor touží po blaženosti a dokonalosti, a snaží se jí dojiti. Vyvěrá-li tato láska z pohnutky nadpřirozené a směřuje-li k cíli nadpřirozenému, povznáší se tím do řádu nadpřirozeného a stává se křesťanskou sebeláskou. Dvojí tedy jest znak sebelásky křesťanské:
1. Vyvěrá z pohnutky nadpřirozeně. Pohnutkou křesťanské sebelásky jest Bůh; milujeme sebe a vlastní duši svou, poněvadž Bůh tak chce a poněvadž duše stvořená dle obrazu Božího jest povolána k věčnému spojení s ním. Tak stává se křesťanská sebeláska částí lásky k Bohu (milujeme sebe pro Boha) a vlastně s ní splývá v jedinou božskou ctnost lásky (VI, 98).
2. Směřuje k cíli nadpřirozenému, tedy především k věčné blaženosti, která jest životním naším cílem (I, 2) a která jediná nás může naprosto uspokojiti. Mimo věčnou blaženost hledí křesťanská sebeláska i k jiným účelům; avšak pravá křesťanská sebeláska hledí k nim teprve v druhé řado, stavíc věčnou blaženost nad ně. Křesťanská sebeláska snaží se dojíti těch věcí, které nás k nadpřirozené blaženosti vedou nebo alespoň vésti mohou, dále pak i časných dober, která sice nejsou k životu věčnému potřebna, ale která nám alespoň nepřekážejí; po té stránce křesťanská sebeláska béře se stejným krokem s křesťanskou nadějí (VI, 78. 79).
2. Každý rozumný tvor touží po blaženosti a dokonalosti. Tak i křesťan, veden křesťanskou sebeláskou, snaží se obého dosíci.
1. Blaženosti a dober k ní vedoucích snažíme se dosíci křesťanskou péčí o vlastni dobra.
2. K dokonalosti snažíme se dojíti křesťanským sebezapíráním.
Veľmi nám pomáhajú Ježišove slová Zlatého pravidla: ,, Všetko, čo chcete, aby ľudia robili vám, robte aj vy im. Lebo to je Zákon i Proroci." ( Mt 7,12) Tieto slová pomáhajú správne milovať aj blížnych, aj seba. Ak chcete viac, možno spomenúť slová: ,,Toto je moje prikázanie: Aby ste sa milovali navzájom ako som ja miloval vás." ( Jn 15,12) Ja to chápem tak, že máme brať príklad Ježišovej obetavosti za ľudí. Teda aj našej obetavosti za našich blížnych...
Člověk miluje pouze dvěma způsoby a to podle sebelásky a nebo podle svého svědomí což je pravou láskou.
Co je to sebeláska ?
To že mi jedno jídlo chutná a jiné už nemusím.
Nebo že -
tahle žena se mi líbí a tahle už ne.
Nebo -
Svého kamaráda mám rád protože je to kámoš zatímco ostatní už nemusím.
Nebo jsem muž a miluju muže a zase naopak jsem žena a miluju ženy .
Co se tedy snažím vysvětlit ?
To že kdo žije podle sebelásky vždy dělá jen to co jeho srdce potěší. Tedy žije výhradně jen podle svého srdce.
To co nedovede jeho srdce potěšit potom odmítá .
Pravou láskou je potom láska k dobrým hodnotám především láska k životu a to ne jen k tomu lidskému.
Tou pravou láskou je lidské svědomí.
To proto byl zákon dán skrze
Mojžíše !
Chci říct že desatero a veškerá přikázání která v zákoně čteme slouží jen jako názorný příklad to proto abychom pochopili že máme žít ne podle zákona jak to dělali Židé a jak to dnes stále dělají i pohané nýbrž podle svého svědomí .
Proto je psáno že láska je naplněním celého zákona. Tou pravou láskou je ale lidské svědomí !
Kdo tedy žije podle svého svědomí naplňuje tím zákon.
Co je to sebeláska ?
To že mi jedno jídlo chutná a jiné už nemusím.
Nebo že -
tahle žena se mi líbí a tahle už ne.
Nebo -
Svého kamaráda mám rád protože je to kámoš zatímco ostatní už nemusím.
Nebo jsem muž a miluju muže a zase naopak jsem žena a miluju ženy .
Co se tedy snažím vysvětlit ?
To že kdo žije podle sebelásky vždy dělá jen to co jeho srdce potěší. Tedy žije výhradně jen podle svého srdce.
To co nedovede jeho srdce potěšit potom odmítá .
Pravou láskou je potom láska k dobrým hodnotám především láska k životu a to ne jen k tomu lidskému.
Tou pravou láskou je lidské svědomí.
To proto byl zákon dán skrze
Mojžíše !
Chci říct že desatero a veškerá přikázání která v zákoně čteme slouží jen jako názorný příklad to proto abychom pochopili že máme žít ne podle zákona jak to dělali Židé a jak to dnes stále dělají i pohané nýbrž podle svého svědomí .
Proto je psáno že láska je naplněním celého zákona. Tou pravou láskou je ale lidské svědomí !
Kdo tedy žije podle svého svědomí naplňuje tím zákon.
Komentář upraven .