Nepředstavitelné se stalo skutečností

Tak se to stalo. Odevzdala jsem bakalářku. Bakalářku ke studiu, které jsem dvakrát chtěla vzdát. Poprvé ve druháku, kdy jsem si myslela, že umírám a oblítávala se svojí palicí kdejaké doktory a vyšetření. No prostě nebylo to jednoduché zkloubit zdravotní potíže, které si chodily týden co týden skoro na den přesně a bez papíru, který by mě to potvrzoval, takže do školy člověk musel, i když co se v ty dny probíralo, netuším. Já jsem byla ráda, že jsem se záhadným způsobem doploužila do školy, některé cesty si pamatuju mlhavě, protože mozek byl jaksi zatemněný bolestí a ne, jistá jsem si rozhodně sama sebou při samostatném pohybu v té době nebyla. Dost reálně jsem uvažovala aspoň na semestr studium přerušit, než se dám do kupy, ale naši mě to rozmlouvali.

Podruhé jsem to chtěla vzdát při covidu, kdy se mi režim záchvatů jakžtakž ustálený covidem rozhasil do obrovské frekvence a fakt jsem si říkala, že se na celou bakalářku můžu vykašlat, protože jestli to takhle půjde dál, migréna mi zničí úplně všechno. No nakonec jsem to nějak překlenula a pokračovala dál.

Vedle zdravotních překážek se vyskytly v průběhu i studijní překážky, jednou mě nevyhovovala vedoucí, protože její styl komunikace kritika bez doporučení jak to upravit, mi moc nevyhovoval, takže jsem ji musela změnit, pak zase byly problém zdroje, protože jsem omezená jen na elektronickou formu. A když jsem do střediska poslala na úpravu dlouhý seznam knih na přípravu, dostalo se mi odpovědi, že je toho moc a že se to nedá stíhat, ale vedoucí zase hlásala zdroje, zdroje zdroje, takže nakonec jsem našla kompromis. Nějaké studie jsem si našla na netu v pdf a nikoho neotravovala s tím, ať mi to upravuje do wordu, stejně mi to četlo docela dobře a něco mi připravilo středisko. Do toho otázky rodičů, jestli vůbec ještě studuju APOD. No, tlaky ze všech stran. I když najdou se tací, co si neodpustí připomínku, že jsem přerostlý student, ale co, ten dotyčný v mojí kůži není a já s čistým svědomím můžu říct, že jsem fakt dělala, co jsem mohla a to, že mi párkrát do psaní zasáhlo zdraví, jindy čekání na materiály, za to já už prostě nemůžu. Tohle už píše tak nějak život, Bůh. Třeba mi to mělo něco dát a měla jsem se z toho poučit? Nevím, každopádně je to za mnou. 

No nakonec jsem bakalářku koncem dubna odevzdala a teď už se jen učím na státnice. A když si na mě 6.6. v 15:00 hod vzpomenete, budu ráda.

Na závěr děkuji všem, kdo mě při studiu jakkoliv modlitbou, slovem podporovali. Mojí rodině, přátelům, panně Marii Czenstochowské, díky které jsem na tomhle oboru asi skončila, protože jsem si podávala odvolání a na pěší pouť jsem šla s tím, že jsem se určitě nedostala. A když jsem se vrátila a otevřela internet, stálo tam, že jsem přijatá a vždycky, když už jsem se cítila zoufale, že se nedostanu do dalšího semestru, záhadným způsobem jsem se tam dostala. A v neposlední řadě také děkuji svojí neuroložce, díky které jsem se mohla dostat tak daleko, protože bez jejího zásahu by to asi šlo z kopce ještě víc a asi bych nedostudovala. Ale pro ni jsem si nikdy nepřipadala jako pacient v davu, vždy, když jedna cesta selhala, hledala další, nabídla mi arsenál zbraní, kterými s migrénou bojovat a mít co nejpodobnější kvalitu života, jako před tím, než se to zhoršilo. Tak ještě jednou moc všem známým i neznámým děkuji a pokud si toho 6.6. vzpomenete, budu ráda. :)

Zobrazeno 2978×
komentáře
inspra

Seš borka.

ajinka

Klobouk dolu, mam radost!

kacarovi3

Ano, ti s nejhoršími podmínkami jsou nezlomní. Jiný by to vzdal od začátku. Migrény jsou obrovskou překážkou v učení, v myšlení a život s nimi je velké utrpení. To člověk fakt všechno vzdá, jen leží a trpí. Jak sebou hýbne , to jsou výbuchy bolesti. Kdo to neprožije, netuší nic.

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.