Pro dvě hodiny setkání z Brna do Opavy

Možná je to šílenství, ale přátelství dokáže mnohé. Poznala jsem kamaráda, který bojuje s neviditelnou nemocí a je už přes dva roky hospitalizován. Poznala jsem ho na půl moderně na půl nemoderně. Známá, kterou oba známe osobně nás propojila. Nejdřív to byl jen kluk, se kterým jsem si jen psala, protože mi to vůči jeho situaci velelo svědomí. Neměla jsem tušení, jak s ním komunikovat a tak jsem s ním jednala, jak jsem ze svého laického pohledu uznala za vhodné. Postupem času se z něj začal stávat nejen kluk, se kterým si píšu resp. Posílám hlasové zprávy, ale kamarád. Motivovali a motivujeme se vzájemně a jeden od druhého se učíme, ač se to nezdá. Já bojuju s bolestí, on se svou psychikou a přitom oba jsme na podobné lodi, oba toho máme jak se říká občas plné brejle, přesto se povzbuzujeme, když ten druhý nemůže a s kříži si pomáháme vyslechnutím. Po dvou měsících psaní jsem se rozhodla, že už chci toho mého motivátora slyšet i na živo a nechci, aby to byl jen hlas s telefonu a tak jsem se ho rozhodla navštívit. Nechci tu poukazovat na ten skutek, spíš chci ukázat dobrodružnost toho, když cestujete sami poslepu do prostředí, kde to vůbec neznáte. Příležitost se naskytla tuto neděli. Vzhledem k tomu, že jsem měla sama strach do takového prostředí jet, rozhodla jsem se s sebou vzít kamaráda, který taky nevidí, ale ve dvou se to lépe bloudí, kdyby něco. Z Brna do Ostravy šlo vše hladce. Nějaký dobrák nám pomohl do Regiojetu. V Ostravě jsme bloumali a hledali nástupiště. Vůbec nikdo si nás nevšímal. Docela rozdíl oproti Brnu, kde jdete a za jednu cestu vám pět lidí nabídne pomoc. Nakonec jsme se díky nějakému dobrákovi dostali do haly, kde nás objevila naštvaná paní, která nám sdělila, že na tu asistenci, která nás má doprovodit k osobáku směrem do Opavy jsme měli čekat kdesi v infocentru, které jsme ani nevěděli, kde je. Ale přece jen nás k tomu vlaku doprovodila. V Opavě nás paní dovedla z nádraží na zastávku trolejbusu. Do trolejbusu jsme sice nastoupili, ale jak se pak ukázalo, nikdo nám neřekl, že musíme přestoupit, abychom se dostali ke kýženému cíli. A tak jsme se museli vrátit o asi dvě zastávky zpět a přesednout na jiný trolejbus, kterým to byla už jen jedna zastávka. U areálu, který byl obrovský, se nás ujala paní, jak jsme se dověděli, tak tam pracovala kdysi jako sestra, která šla také na návštěvu. Doprovodila nás k odbočce k budově, kde kamarád je. Ten už nás před dveřmi budovy očekával. Přišlo podání rukou a seznámení se a pak jsme se vydali do kantýny na kávu. Tam bylo poměrně plno, ale tři místa se našly. U stolu si s námi povídala rodina jiného pacienta, připadalo jim neuvěřitelné vydat se poslepu z Brna do Opavy. Za nějakou dobu se kantýna uzavírala a tak jsme se vypravili k němu na oddělení, kde jsme si u stolu povídali, udělali společnou fotku a zavolali mojí a kamarádově společné známé. Pak už byl čas tak nějak vyrážet směr Brno. Kamarád musel sestře ukázat mou průkazku, aby ho pustila nás doprovodit až na zastávku trolejbusu. A opravdu to udělal. Na zastávce jsme se já a on rozloučili obejmutím a příslibem dalšího brzkého setkání a pak už musel jít. My jsme si pak v mobilní aplikaci zjišťovali, zda stojíme na správné zastávce a kde přestoupit. Naštěstí už to proběhlo bez větších komplikací, než cesta tam. Na nádraží jsme se dostali, nějaká paní nám pomohla do čekárny, přesto jsme si moc klidu neužili kvůli rozverným dětem. Pak pro nás přišel výpravčí a odvedl nás do vlaku. Od vlaku v Ostravě nás paní doprovodila k Regiojetu směrem do Brna a tím naše dobrodružství pomalu končilo. Ještě před výstupem z vlaku v Brně jsem potkala spolužačku ze střední a pak už začala ta nudná cesta na tramvaj a do hajan. Byl to krásný výlet.
Zobrazeno 382×
komentáře
Heléné

Tak to klobouk dolů, pro mě je cestování vlaky složité, ikdyž vidím

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.