Letos nás čekala jedna velká změna. Mladší syn bude mít na konci září tři roky, takže nastal čas promyslet můj nástup do práce. A protože už opravdu chyběly peníze v rodinném rozpočtu a navíc je můj manžel učitel, takže mohl hlídat děti přes prázdniny, nastoupila jsem dokonce o tři měsíce dříve, než mi skončila rodičovská dovolená. Byla jsem zvědavá, jak tu změnu všichni doma zvládneme. Nejlépe to zvládly děti, které si konečně pořádně užily tatínka. A nejhůř to snášel tatínek, který si prožil radosti a strasti matky na mateřské dovolené :-D

Přes prázdniny a pro jistotu i přes září (nebyla jsem si jistá, jak dopadne adaptace ve školce) jsem si domluvila poloviční úvazek. Nenastoupila jsem zpět do „své“ lékárny, kde jsem pracovala před mateřskou, ale dostala jsem se do lékárny v obchodním centru. Ta před mým nástupem na mateřskou ještě ani neexistovala. Je otevřená 12h denně kromě nedělí, kdy zavírá v 17:00 (což mi vyhovuje, protože stíhám večerní mši ;-) ). Takže jsem měla naplánované směny tak, že jsem do práce chodila většinou dva dny v týdnu.

Jednou ráno, v den, kdy jsem zrovna nešla do práce, se mladší synek asi nějak špatně probudil nebo vyspal nebo nevím, co mu zase přeletělo přes nos, ale prostě se s ním nedalo domluvit absolutně na ničem. Byl to takový ten den, kdy dítě chytá hysterák kvůli úplným kravinám, v situaci, kdy jsou dvě možnosti, si vybere tu třetí, která je nezrealizovatelná, a rozčiluje se, že to tak nejde. Když jsem ho asi 10 min přesvědčovala, aby se vysmrkal, a dalších 15 min, aby se vyčůral, tak už mi pěkně tekly nervy… Manžel se na mě podíval a praví: „Těšíš se zítra do práce, co?“ „To si piš, že jo!“ „To je hrozné, já chodím do práce pracovat a ty tam chodíš odpočívat!“

Celou dobu, co jsem byla na mateřské dovolené, jsem toužila po tom, abych měla nějaký pravidelný čas sama na sebe. A dočkala jsem se toho až nástupem do práce. Teď si užívám každou jízdu vlakem nebo autobusem o samotě :-) A to ranní vstávání, kdy po mně nikdo nic nechce, a já se můžu v klidu nachystat…

Na začátku září nás čekala další změna, a to nástup do školky. Starší syn je už předškolák, takže ten už věděl, do čeho jde, ale mladší šel letos poprvé. Celý loňský rok záviděl bráchovi, že už chodí do školky, a brečel, že tam chce taky chodit. Nadšení jej naštěstí nepustilo a chodí do školky rád. Ještě ani jedno ráno neplakal. Spíš jsme měli opačný problém než většina rodičů, záchvat pláče při odchodu ze školky. Jeho starší brácha totiž stihl poskládat ještě nějakou skládačku a on ne, protože mu trvalo trošku déle, než snědl oběd. To jsem myslela, že ho z té školky ani nedostanu :-D

Často teď vzpomínám na to, jak se nám narodil náš první syn a nechtěl spát. Večer nechtěl usnout, v noci se budil a nespal… a já jsem byla unavená, naštvaná a chtěla jsem radši chodit do práce než být s ním doma. A pět let uteklo jako voda a já už jsem zase zpátky v práci. Pociťuji teď velkou vděčnost. Za to, že jsem si kdysi dávno vybrala farmacii a s Boží pomocí ji dostudovala. Za to, že jsem se měla po mateřské kam vrátit a že mám možnost částečného úvazku. I za ty naše děti, které už nemám na starosti 24h denně 7 dní v týdnu, takže s nimi mám větší trpělivost.