Su jako máma: Su krásnej!

Nedávno mě svým komentářem úplně rozsekal můj mladší syn, čerstvý dvouleťák. Vypravujeme se na procházku, on si dá přes rameno mou tašku a povídá: “Su jako máma. Su krásnej!” A v tu chvíli mi secvaklo několik důležitých věcí, které sice dávno vím, ale nějak jsem na ně nedbala. 


Zaprvé - já jsem ten vzor, podle kterého budou naši raubíři jednou hodnotit všechny ženy. Já mám teď možnost ovlivnit, jaké budu mít jednou snachy ;) Protože co na sobě teď zdůrazním a podtrhnu, to se jim vryje do srdce a do paměti. 

Leckdy je v lepším stavu má domácnost, než já, protože mi přijde snazší a “výchovnější” s nimi vyklízet myčku nebo vysávat podlahu, než si lakovat nehty nebo dávat pleťovou masku. Vidí mě vlastně věčně s nějakou prací. To na první pohled nevypadá špatné… Ale jestli to nechci budoucím snachám zavařit, asi by pánové měli pochopit, že i máma potřebuje odpočívat a mít nějaký čas sama pro sebe.


Zadruhé - samostatnost 

Tuhle jsem se po dohodě s manželem chystala na kole ven, abych si vybrala nějaké to osobní volno bez dětí, a náš školkáček se mě ptá: ”Kdo nás bude hlídat? To tady budeme sami?”

”Ne, s tátou,“ uklidňuji ho.

”Sami s tátou???” jak kdyby mě považoval za součást inventáře domácnosti, nějaký multifunkční spotřebič, jehož úkolem je uspokojovat potřeby potomků. 

Ano, i v tomto směru mám velké rezervy. Protože leckdy je pro mě snazší a rychlejší udělat za ně něco sama, než je přimět a dát jim prostor, aby se o sebe postarali sami. A že toho ve dvou a skoro čtyřech letech dokážou docela dost.

Odpočíváme takhle na dovolené po dopoledním výletě a po obědě. Kluci už se hrabou z postelí, my s manželem se tváříme, že ještě spíme.

”Napít,” hlásí mladší synek a snaží se otevřít velkou láhev s vodou.

”Ukaž,” bere mu ji z rukou ten starší a otevřenou mu ji vrací zpět. Ještě mu ji přidrží, aby se nepolil. Kdybych byla “vzhůru”, nejspíš by se poprali, kdo se napije jako první.

 

Pár dnů před tím slyším po ránu z dětského pokoje.

”Jak ses vyspal?”

”Dobže.”

”Počebuješ mámu?”

”Jo.”

”Mámoo, poď sém?”  
Kdybych přišla o chvíli dřív, nejspíš by se přetlačovali, kdo se ke mně přitulí jako první, a neřešili by potřeby toho druhého.
 

Zatřetí

Jestli moje snachy budou divoženky nečesané, v tričku s obtištěnou pusou od granka, můžu si za to sama. 

Občas mě na dětském hřišti zaskočí pohled na některou maminku s plným make-upem, na jaký já bych se nezmohla ani na ples, a s pečlivě upravenými nehty. Obvykle má s sebou jednu holčičku sladěnou ve stejných barvách. Nevím proč, ale snad nikdy k takové mamince nepatří dva raubíři s koleny od trávy, rukama od písku a pusou od svačiny.

Mnohem častěji na naší ulici potkávám maminku s vlasy rychle spletenými do copu, co má v nosítku jedno dítko, v kočárku druhé a za ruku to nejstarší. Nákup v batohu a pod kočárem. To je pro mě hrdinka. Já mám leckdy dost ”jen” s dvěma dětmi.

 

Dřív zastávala péči o děti celá komunita nebo široká rodina. Dnes nám sice pomáhají pračky, myčky, sušičky, školky a družiny… ale málokdo má ten luxus babičky a dědy ”na výminku”, co mají čas vyzvedávat děti ze školky po “o”, číst jim pohádky a chodit s nimi na nádraží koukat na vláčky. Protože tohle prostě penězi vyvážit nelze.

A tak jsem vděčná za naše bydlení ve dvougeneračním domě, i když prarodiče ještě oba pracují. Protože si myslím, že pokud dobře fungují mezilidské vztahy, je takové soužití obohacující pro všechny. Našim rošťákům velmi prospívá i proto, že s mámou na ledacos “nemají ručičky”, zatímco s dědou to bez mrknutí oka lehce zvládnou sami. 

 

Zobrazeno 333×
komentáře
Ivka-Iva-el

Moc pěkné zamyšlení!

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.