O dvojím zrození

Veřejné články na blog píšu opravdu výjimečně. Přesto bych teď ráda vyprávěla o narození našeho syna Kryštofa a o jedné mé skvělé kamarádce. Prosím, dočtěte až do konce. 

 

"Peti, došlo mi, že ani pro Pannu Marii nebylo místo, kde by mohla porodit, ale Bůh to přece zařídil a její syn byl tím nejlepším Synem na světě ;-) A věřím, že pro tebe je i místo v porodnici připravené. :-)"

 

Tato slova mi vyvolala úsměv na tváři. Ještě nikdo mě nesrovnával s Pannou Marií :-). Napsala mi je kamarádka Ivča jako povzbuzení poté, co mě den předtím odvezla plačící z porodnice, kde mi měli vyvolávat porod kvůli špatným jaterním testům. Jenže vyvolání se kvůli nečekanému babyboomu a stop stavu nakonec nekonalo, a tak jsem se i s taškou vrátila k manželovi a dvěma starším dětem domů. Ivča šla se mnou, vynesla mi věci a před odchodem se za celou naši rodinu i dobré načasování porodu modlila... Moc si přála u porodu být a zrovna odjížděla na víkend pryč. Tak jsme to odevzdaly do Božích rukou. 

 

Když jsem Ivču před třemi měsíci poprosila, zda by mi nedělala doprovod k porodu, protože manžel bude hlídat starší děti, byla tím ze začátku zaskočená a měla z toho respekt. Chápala jsem ji, já sama - být svobodná a bezdětná - bych měla strach, jestli zvládnu být oporou kamarádce v takové chvíli. O to větší jsem měla motivaci, abych během porodu zůstala co nejvíc v klidu. 

 

Jak šel čas, Ivča si všechno nechala projít hlavou a moc si vážila důvěry, se kterou jsem se na ni obrátila. Nakonec byla pevně rozhodnutá k porodu jít, dokonce se pro to úplně nadchla. Ze mě ale přesvědčení, že to nezvládnu sama, pomalu vyprchalo. 

 

Porod se nakonec rozběhl přirozeně o 5 dnů později, ve středu 16. června ráno. V 5:30 jsem se rozloučila s manželem, nasedla k Ivči (tu jsem vzbudila v 5 hodin) do auta a vyrazily jsme směr porodnice. Obdivovaly jsme nádherný východ slunce mile překvapené pokojem, který jsme obě cítily.

 

Když bylo po vyšetření jisté, že tentokrát si mě tam už nechají, šla to kamarádka zavolat manželovi. Mezitím přišla sestra a s vážným výrazem ve tváři se mě zeptala:

"Ta vaše kamarádka by chtěla být u porodu?" 

"Ano."

"Ale já musím zjistit, jestli je to vůbec možné, když není člen společné domácnosti... Ona se ta opatření teď pořád mění..."

"Aha, tak kdyby to nešlo, tak to zvládnu sama, nic se neděje..."

A opravdu jsem si to myslela. Třetí porod mě přece nemůže ničím překvapit... 

Nemohla jsem se víc mýlit!

 

Nakonec sestra zjistila, že kamarádka potřebuje potvrzení o provedeném antigenním testu. Testovala se (náhodou? Božím řízením?) den předtím v práci a potřebný dokument měla u sebe, tak nás sestra obě dovedla na porodní box. V hlavě mi vířily myšlenky typu: "Co tady bude Ivča dělat? Měla jsem jí poděkovat za odvoz, omluvit se a vysvětlit, že bych raději rodila jen s porodní asistentkou." Nahlas jsem pronesla: "Ivi, klidně se jdi projít, jestli chceš. Nebo běž do práce, ono to stejně bude trvat minimálně do odpoledne." Ale ona nechtěla. A já jsem si najednou uvědomila, že také nechci, aby někam odešla, že tam nechci zůstat sama. Zrovna totiž rodily další 3 ženy a porodní asistentka běhala od jedné ke druhé, takže Ivča zajišťovala, abych měla teplý termofor k dispozici, podávala mi vodu, dala mi svačinu (kterou PRO MĚ přinesla!), mazala mi břicho aromaolejem se slovy "Tak, Kryštůfek - Nositel Krista už je i pomazaný olejem :-)". Hodně jsme se (já mezi kontrakcemi :-)) spolu nasmály. Pustily jsme si chvály a porod pomalu, ale jistě postupoval. 

 

Jako bonus mi Ivča, povoláním fyzioterapeutka, uvolnila ztuhlý krk, ramena a záda. Když se začaly kontrakce stupňovat, vysvětlila jsem jí princip pomalého porodního dýchání do břicha. Ona se toho chytla a protože v praxi takové dýchání lidem často vysvětlovala, pomáhala mi instrukcemi, rukama mi nadzvedávala břicho a povzbuzovala mě celé poslední 2 hodiny první doby porodní. Všechno šlo zatím i přes bolesti hladce.  

 

Zlom nastal na začátku 2. doby porodní, kdy jsem se vracela na porodní box a najednou mě rozbolela levá kyčel. Ta levá kyčel, která mě občas potrápila během 3. trimestru, se ozvala v nejnevhodnější dobu, zradila mě ve chvíli, kdy jsem potřebovala pevnou oporu. Bolest vystřelovala od kyčelního kloubu až ke konečkům prstů a překonala intenzitou i nejsilnější kontrakce. Plakala jsem bolestí a křičela: "Moje kyčel!" Nedařilo se mi zaujmout žádnou polohu, ve které bych mohla tlačit, aby se Kryštůfek mohl narodit. Situace se zdála beznadějnou...

 




Ale pokud jsem do této doby pochybovala, co Ivča bude u porodu dělat, teď se moje pochybnosti definitivně rozplynuly. Coby zkušená fyzioterapeutka mi nějakým zázračným způsobem chytila nohu tak, že kyčel přestala bolet. A najednou byl porod tak snadný! Na několik zatlačení byl Kryštůfek na světě. S nadsázkou (ale ne tak velkou) jsem pak všem zpětně říkala, že nebýt Ivči, tak tam rodím ještě dnes. 

 

 

Ivča pak přestřihla pupeční šňůru, dala maličkému křížek na čelo, všechno nafotila a strávila se mnou na boxu ještě několik hodin kvůli drobným komplikacím. Nakonec převezla Kryštůfka na poslední volný pokoj (ano, místo v porodnici se pro mě a mého syna opravdu našlo!) na oddělení šestinedělí a pomohla mi vybalit věci. Celkem se mnou byla 12 hodin, zadělala si kvůli tomu na problémy v práci (ale nakonec ji ochotná kolegyně zachránila) a ještě mi děkovala za úžasný zážitek. Za to, že mohla být přítomná u zázraku narození, protože neví, zda ho někdy zažije jako matka. 

 

----------------------------------------------------------------------------------

 

Je 11. 8. 2021.

Mrknu na mobil a vidím, že mi dorazila zpráva od naší společné kamarádky. 

Už po prvních řádcích mi z očí vytrysknou slzy, konec zprávy přes ně nevidím: 

Ahoj Peťko, je mi smutno z toho, že vám musím oznámit, že včera odpoledne se naše milovaná kamarádka Ivča zřítila na horách a zemřela tomuto světu. Modlíme se za její pád přímo do Boží náruče. Vyprošuju vám pokoj a děkuji, že jste Ivče dopřáli tolik krásných zážitků včetně toho posledního při porodu. Byla nadšená.

 

 




 

Ivi, tak jako jsi viděla narození Kryštůfka na tuto zem, narodila ses teď Ty pro Nebe.

A i když mě hrozně bolí, že už neuvidíš Kryštůfka vyrůstat, že nás nenavštívíš v našem domečku, kam ses moc těšila a ani starší děti už si nepohrají s nejoblíbenější "tetou Ivčou", věz, že budeš tady na zemi žít dál v našich srdcích.  A pevně věřím, že ta poslední návštěva "po 10.8.", jak mám napsané v poslední sms, kterou jsem ti poslala, proběhne jednou na věčnosti. Moc se na Tebe těším. Mám Tě ráda.

Vás, kdo jste dočetli až sem, prosím: vzpomeňte na jednu úžasnou mladou ženu a všechny pozůstalé v modlitbě.

Děkujte za její život, protože byla opravdu darem pro druhé.

 

Zobrazeno 7256×
komentáře
Anežkačeská

Budu se modlit. A nezbývá než popřát vaší kamarádce Ivče do nebe všechno nejlepší.Ano, nezbývá nic ,než věřit že jí Kristus nachystal královskou oslavu.

Leňouš

@artep1605: Drž se! + Věřím,že jednou v nebi pochopíme všechna naše proč...

Zobrazit 8 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.