Velikonoce, které (ne)byly

Tento článek nosím v hlavě už skoro rok. Protože se zdá, že letos opět Velikonoce “nebudou”, možná se někomu bude hodit jako inspirace. :) 


O Velikonocích, jestli letos nějaké budou… Tak nějak podobně zaznívalo z mnoha rozhovorů, které se loni v březnu 2020 napříč našimi rodinami vedly. Samozřejmě tím nikdo nemyslel, že by zničehonic zmizely největší katolické svátky z liturgického kalendáře, ale celá situace kolem první vlny pandemie dávala tušit, že nejspíš neproběhnou tak, jak jsme byli dlouhá léta zvyklí. A taky že neprobíhaly. Místo kostelů, kde si člověk musel vyžďuchat svůj kousek prostoru pomalu i na stání, byly symbolem loňských Velikonoc spíš prázdné lavice a internetové přenosy. Otázku, zda a jakých obřadů se účastnit s dětmi a jak to logisticky udělat, abychom se s manželem vystřídali, nahradila otázka, který přenos (a zda nějaký) si pustit.  


Nejdříve jsem nebyla moc příznivcem něčeho takového jako domácí bohoslužby. Manuály, které jsem různě zahlédla, mi vyznívaly spíše jako hraní si na mši a to mi připadalo jistým způsobem podivné, nebylo to nic, co bych si uměla představit praktikovat v naší rodině. Potom se mi ale nějakou náhodou dostaly do ruky (no, spíše na obrazovku) materiály k prožití domácí liturgie velikonočního Tridua od P. Josefa Mikuláška. Zaujalo mě na nich zejména to, že jejich cílem nebylo přinést domácí alternativu všech součástí mše svaté, ale vybrání důležitých symbolických úkonů jednotlivých dnů Tridua. Manželovi se myšlenka použití těchto materiálů líbila stejně jako mně, a tak jsme se rozhodli pro prožití Velikonoc v rodině aktivním slavením těchto zjednodušených obřadů namísto pasivního sledování obřadů na internetu. První přenos jsme si pustili až o neděli Vzkříšení (shodou okolností z Osové Bítýšky bez roušek, což bylo velmi osvěžující :)). 

Zelený čtvrtek bývá v některých rodinách příležitostí k uspořádání sederové večeře. Já si ze své rodiny odnáším zvyk bezmasého třídení, takže klasickou sederovou večeři nepořádáme, ale letos jsem se právě díky materiálům pro domácí liturgii rozhodla alespoň pro ty nekvašené chleby. Ty byly nakonec jen pro lidi se zdravými zuby, ale aspoň to při tom lámání pěkně křupalo :). Nejprve bylo ovšem zapotřebí připravit důstojné místo pro slavení (což obnášelo například výměnu vánočního ubrusu za něco více odpovídajícího liturgické době).

Liturgii samotné potom vévodil obřad umývání nohou, kterého se ujal manžel. Byla to pro mě mj. zajímavá příležitost k rozjímání o významu služby a o tom, jak můžu právě já sloužit své rodině a svému blízkému okolí. Pokračovali jsme modlitbou přímluv, Otče náš a již zmíněným lámáním chleba. Po obřadech samotných jsme si ještě vytvořili v obýváku malou “getsemanskou zahradu” a udělali si krátkou adoraci s rozjímáním Písma a písněmi. 

Liturgii Velkého pátku jsme si rozdělili na dvě části. Dopoledne jsme se vypravili na křížovou cestu v přírodě (mimochodem, věděli jste, že křížové cesty ve vašem okolí se dají vyhledat třeba i přes mapy.cz?), volba padla na barokní křížovou cestu v Rosicích, která se nám zdála podle internetových informací poměrně sjízdná i se dvěma kočárky. Nakonec opravdu byla, i když jsme se u toho trochu zapotili. Ale počasí nám vyšlo překrásné.

Odpoledne jsme pokračovali čtením pašijí, zkrácenými velkopátečními přímluvami, meditací kříže a krátkým zpytováním svědomí. Celý den jsme už tradičně snažili prožít ve ztišení. 

Vigilii Bílé soboty jsme si s ohledem na děti udělali už v časných večerních hodinách. První výzvou bylo najít křestní roušky nebo svíčky pro upomínku křtu... Jako "paškál" nám posloužila velká tlustá svíce z Ikey, kupovaná původně na betlémské světlo.

Mně se ovšem splnil dlouholetý sen číst některé ze čtení bílosobotní vigilie, dokonce to o Izraelitech, co mají táhnout (dál) :). Zavzpomínala jsme také na časy aktivní účasti ve schole a s chutí zapěla jak následný žalm, tak potom jásavé Aleluja. Pak už přišla obnova křestních slibů, pozdravení pokoje a jako završení duchovních prožitků i malá domácí hostina pro nasycení těla.  

Takto prožité Velikonoce byly jiné, než jsem byla zvyklá. Ale nakonec to pro naši rodinu byla výborná varianta i v tom, že jsme nemuseli řešit logistiku zvládání obřadů s malinkým miminkem a mohli jsme si čas přizpůsobit aktuální situaci a nestresovat se tím, že nestíháme začátek. Navíc osobní prožití těchto symbolických úkonů dalo Velikonocům zase jiný rozměr a vedlo mě k rozjímání velikonočních tajemství zase jiným, novým způsobem.

Zobrazeno 1100×
komentáře