Je 7:14 a manžel mě budí. Neví, že budík mi bude zvonit až v 7:15. Jedna z mála výhod lockdownu a distanční výuky, jsem totiž učitelka.

     Naše první ranní konverzace probíhá v covidovém duchu. Ptám se manžela, jak se cítí, prý dobře. Od včerejška má potvrzený covid, přestože jsme byli před Vánocemi poctivě na antigenních testech, abychom snížili riziko přenosu při setkání s rodinou. Bohužel jsme byli jediní a švagr přinesl nevyžádaný dárek nejen nám, ale také mým rodičům a rodině druhé sestry, kteří už covid měli v září a spoléhali na imunitu. Nedá se nic dělat. Švagrovi to za zlé nemám, sami jsme se rozhodli, že k mojí části rodiny na Vánoce půjdeme. Vídáme se společně i mimo svátky, jen po menších skupinách. Bohu díky nemá nikdo průběh nijak závažný a snad to tak zůstane. Já mám výsledek negativní, ale jde jen o antigenní test. Tak nějak počítám s tím, že (pokud se dostanu na řadu) PCR test budu mít pozitivní i já. Snad se mi podaří dostat se na něj co nejdřív, abychom zbytečně neprodlužovali karanténu ani mně, ani našim dvěma dcerkám... nebo budu negativní a hurá! :)

     Po zhodnocení, že na sobě nepozoruji žádné příznaky, vylézám v 7:27 z postele, rychle se obleču a provedu ranní hygienu. Podaří se mi nezapomenout na vyčištění a nakrémování pleti – moje letošní předsevzetí, že to nebudu zanedbávat.
     Uvařím kafe a honem do volného pokoje na online výuku. Dnes mě čekají tři třídy hned za sebou, k tomu nové téma a navíc bez interaktivní tabule, protože přece nemůžu vysílat ze školy. Děcka jsou super, pomocí techniky se nám daří celkem obstojně probrat co je potřeba. Taky jsme moc rádi, že se můžeme vidět aspoň takto na dálku. Ve škole vysílám z učebny bez kamery, teď mě všichni vidí a taky je to těší.

     Po druhé online hodině mám asi deset minut volno. Jdu pozdravit holky, které vstávaly, když mi začínala první hodina. Nakrájím jim na svačinu jablka a uvařím si rychle druhé kafe. Manžel pracuje na počítači a holky si hrají s kuličkovou dráhou. Docela rychle pochopily, že dopoledne musí rodiče pracovat a odpoledne je čas na hraní.

     Potom volám sestřičce, která nás včera testovala a slíbila mi žádanku na PCR test. Žádná nepřišla. Musím počkat, až se mi někdo ozve, protože hygiena nestíhá. Sestřička je moc milá, kdykoli jí prý můžu zavolat a zeptat se na cokoli, ale PCR test bohužel neurychlí... V duchu si říkám, že jsme zase až moc poctiví. Podle ní by stačilo jít za týden na další antigenní test, a když by byl negativní, nemusím se bát jít do práce. Uvidíme, jak to dopadne...

     Ale pak už honem na poslední online hodinu. Jeden klučina se mě ptá, co jsem dostala na Vánoce. Rychle odpovídám s tím, že až všechno probereme, můžou se podělit o radost z dárků i ostatní. A tak po konci hodiny ještě asi deset minut vykládá jeden přes druhého, co mu udělalo radost. Často je to nový mobil, ale dost dětí dostalo např. novou myš nebo klávesnici… prostě dárky dnešní online doby.
     Než uložím všechny nahrané hodiny kam mám, a nasdílím děckám prezentaci, je půl dvanácté. Rychle jdu ohřát oběd nachystaný už včera a naobědváme se. U oběda zase řešíme covid. Manžel už se cítí dobře, má jen slabou rýmu. Před obědem vyplnil online dotazník pro hygienu, a než se stihne naobědvat, už mu volají. Jsme oba překvapení, jak rychle reagují. To samé překvapení čeká mě o půl druhé, když už holky spí. Manželovi se podařilo najít mi ten nejbližší možný termín na PCR testy, paní na druhé straně drátu je spokojená, má o práci míň. Akorát informace nám dává i přes trojí ujištění jiné, než paní volající manželovi. Vše ověřujeme na webu ministerstva zdravotnictví, kde taky píší něco jiného. Budeme se řídit podle MZ.

     Po telefonu z hygieny jdu skládat usušené prádlo a uklízím technickou místnost. Je tady dost věcí, které patří do nové skříně v předsíni. Nainstalovali nám ji těsně před Vánoci, proto její čas přichází pořádně až dnes. Když je hotovo, ještě umyju umyvadlo a vyleštím zrcadlo na skříni v technické a chvilku se kochám pohledem na ten pořádek. Snad vydrží aspoň pár dní. Ještě rychle vyklidím myčku zapnutou po obědě.

   Kolem půl třetí je čas na další kávu a přípravu výuky na následující dny. Během volna jsem si nachystala co šlo, ale nebylo toho moc, musím všechno upravovat podle tempa a znalostí dětí. Naštěstí mám poloviční úvazek a učím matematiku jen tři třídy šesťáků, přesto tvorbou příprav a online hodin trávím hodně času. Vůbec nechápu, jak to dělají kolegyně a kolegové, kteří učí celý úvazek a mají např. matematiku a fyziku..

     Nakonec toho moc připravit nestihnu. Po třetí hodině se budí starší dcerka a do toho mi volá asistentka pedagoga a moje nová kamarádka v jednom. Mezi řešením toho, co a jak s “jejím” klučinou v matematice, si naše děti vzájemně mávají. Slibujeme si, že až bude po koroně, všichni k nám přijedou na návštěvu.

     Dcerka maluje obrázek pro babičku a já mám zhruba dvacet minut na přípravu výuky. Podaří se mi přichystat u dětí oblíbený online kvíz Kahoot, mám z toho radost. Okolo čtvrté se budí mladší holčička. Chvilku maluje obrázek a pak jdeme přes messenger volat babičce. Holky ukazují svoje obrázky na obrazovku. Dávám jim svačinu a pořád povídáme s babičkou.

     Je po páté hodině, rychle uklízím, co je potřeba. Holky mají slíbené hraní her. Starší vybírá hru cukr, káva, limonáda a potom novou deskovku s Pepinou. Zahrajeme si dvě kola a chystáme se ven. Jsme moc vděční, že nebydlíme v bytě, a nemusíme jen na balkon. :) Ještě před odchodem si všímám velikého nepořádku v pokojíčku. Holky s vidinou odchodu ven spolupracují a během deseti minut máme společnými silami uklizeno. Většinou to u nás bývá větší boj.

     Okolo tři čtvrtě na sedm jsme už zase uvnitř, dávám holky do vany a chystám večeři. Dojídám zbytky z ledničky a dívám se na zprávy. Všude samý covid. Jdou na mě smutky. Štve mě, že už si nemám s ostatními ani pořádně o čem jiném povídat, všichni pořád jen řeší covid (a já taky, sypu si popel na hlavu). Doufám, že už to brzy poleví a bude o něco líp. Zároveň si říkám, jaké máme štěstí, že jsme se covidu až do teď vyhnuli, máme dobrý průběh a nemohli jsme nikoho nakazit, protože jsme s nikým nebyli v kontaktu. Zaháním chmurné myšlenky a jdeme s manželem každý vytáhnout jednu holku z vany a osušit.

     Teď všichni večeří a já dopisuji tento text. Honí se mi hlavou, jak moc je fajn se ohlédnout za celým dnem. Snažila jsem se psát průběžně, asi proto je to tak dlouhé. Teď už nás čeká večerní čištění zubů, modlitba a několik pohádek. Dnes snad bude vyprávět manžel, už jsem hodně unavená. Těším se na teplou sprchu a na to, že si udělám manikúru. Možná se podívám na něco v televizi, ale asi půjdu brzy spát. Snad se zítra zase probudím bez příznaků covidu. :)