Není žádným tajemstvím, že naše rodina “spolupracuje” se svatými. Co jen se nám třeba takový svatý Antonín nahledal ztracených věcí. A o tom, jak jsme díky přímluvám svatého Josefa k dobrému bydlení přišli, už jsem také psala. Kdyby svatí byli malicherní, mohli by se potom handrkovat ve stylu: “Já jim našel založený velký techničák!” “Tse, to nic není, to já jimi zařídil střechu nad hlavou! Čím to jako chcete trumfnout?” A na to by se Panna Maria na svého snoubence jen významně usmála…  

Bylo to v září 2018, na svátek Panny Marie Sedmibolestné, a tedy i naše výročí svatby. Rozhodli jsme se ho oslavit výletem na Hostýn. Měli jsme za sebou dost náročné období. V rozmezí pouhých sedmi měsíců jsem absolvovala dvě revize dělohy, z toho tu druhou po “projetí se” RZS. Po té první jsme si odváželi krabičku s “jinými lidskými pozůstatky” k pohřbení (příběh o tom, jak i pracovnice pohřební služby může mít méně empatie než pouliční lampa, třeba někdy příště). Po té druhé nebylo co odvážet, neb se jednalo o tzv. anembryomolu (také jsem to slovo neslyšela až do doby, než se mi to přihodilo). Celé léto mě provázela otázka, kolik toho ještě snesu, než se sesypu.  

A tak jsem stála ve vodní kapli u Panny Marie a se slzami v očích prosila, ať v sobě dokážu najít dost sil a odvahy přijmout, co přijde. Ať se přestanu bát znovu otěhotnět. Ať, pokud otěhotním, se celé těhotenství nemořím strachem, že to zase nedopadne. Ať dokážu přijmout, pokud to opravdu nedopadne. Aby Bůh dal a my se dočkali zdravého děťátka, ale abychom přijali i to, když se nedočkáme, nebo když se dočkáme, ale zdravé nebude, nebo když se dočkáme zase jen “jiných lidských pozůstatků”. Zkrátka abych dokázala opravdu říct “Buď vůle tvá”, byť by to pro mě znamenalo cokoli… 

Odjeli jsme domů a nějaký čas se v této věci nic nedělo (ani nemohlo, protože po takovém zápřahu mé tělo potřebovalo regeneraci, takže těhotenství rozhodně nebylo na pořadu dne). Potom už jsme tomu nechávali “volný průběh” a ejhle, byl tu červen a s ním pozitivní těhotenský test. Nechtěla jsem být zase zklamaná, tak jsem si jásání (stejně jako oznamování těhotenství) nechávala až na pozdější dobu, koneckonců dr. zatím neviděla srdeční akci. Jenže na dovolené u naší rodiny opět přišly komplikace a krvácení… Jela jsem na pohotovost s jistotou, že je zase všechno špatně. Jaké bylo moje překvapení, když paní doktorka jako první řekla: “Srdeční akce tam je...” Nemohla jsem věřit vlastním uším. Nakonec se z toho vyklubal jen nějaký malinký hematom v děloze, nechali si mě pro jistotu přes noc na pozorování a měla jsem doporučený klidnější režim (prý neházet uhlí a neběhat maratony:)) a vyfasovala nějakou podpůrnou medikaci, ale vše se zdálo v pořádku. Když jsem se pak objednávala na prvotrimestrální screening a dali mi termín 15. 8., nejdřív mi to nedošlo. Až potom jsem si uvědomila, že jsem otěhotněla v květnu, Mariánském měsíci, a kontrolu mám na slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Bylo mi naprosto jasné, že mé prosby u Panny Marie Svatohostýnské nezůstaly oslyšeny, a byla jsem si jistá, že tentokrát to bude v pořádku. A taky že jo. Ultrazvuk ukázal, že je to krásná, zdravá holčička. Štěpánka (jméno jsme měli vybrané dávno předtím, než jsem vůbec otěhotněla). 

Pořád jsem si ještě trochu zakazovala se přehnaně radovat - sice pravděpodobnost toho, že by se stalo něco podobného, jako s Moničkou, byla přibližně 0%, ale znáte to často pravdivé jadrné valašské rčení s pos… ehm… člověkem, co nedoběhl… Tentokrát ale opravdu nedošlo k žádným komplikacím a tak kromě toho, že jsem měla problémy s kyčlemi a zády a různé přidružené těhotenské neduhy, šlo všechno dobře.  

Termín porodu jsem měla tak krásně matematicky 20. 2. 2020, já sama jsem tipovala, že to bude až 26., kdy byla Popeleční středa (neb Monička je narozená na Velký pátek, tak bychom to měli tak pěkně liturgicky pokryté). Jenže kvůli přetočení na polohu koncem pánevním bylo rozhodnuto o plánovaném SC s datem 17. 2. 2020. Ani to se ale naší malé akrobatce nelíbilo, takže si nakonec sama vybrala datum 12. 2. 2020 (asi aby mi nebylo líto těch dvojek z původního termínu:)).  

A tak máme teď v rodině Štěpánku. Štěpánku, kterou nám “poslalo samo nebe”.