Jiné řešení

Předpokládám, že se to stává většině rodičů, kteří mají doma malý poklad v podobě dítěte s vážnějším postižením. Obzvlášť těm, kteří o možnosti postižení věděli už v čase těhotenství. Aspoň nám se to stává. Že se někdo pozastavuje nad tím, proč to dítě žije. Proč zkrátka rodiče nešli na potrat, když mohli.  


Že se takové názory objevují v žumpě internetových diskuzí, na to už jsem si zvykla dávno. Že něco takového dokáže vám do očí vyslovit lékař v době, kdy už je dítě několik měsíců na světě, to byl pro mě tehdy celkem šok. Proto jsem se už skoro nedivila, když jsem něco podobného slyšela (samozřejmě ne tváří v tvář, ale přes společné známé) od lidí, kteří jsou katolíci - nebo aspoň chodí každou neděli na mši. Ale že to uslyším i od jedné maminky v lázních, to jsem asi nečekala. Ta maminka se ptala na dceřinu diagnózu a pak reagovala na mou odpověď obsahující slova “vrozená vývojová vada mozku” nějak takto: “Vrozená… takže to se nestalo při porodu. A to jste nevěděli?” “Věděli, zjistilo se to na ultrazvuku ve 21. týdnu.” “Aha, tak to už bylo moc pozdě na to řešit to jinak…” 
Řešit? Jakože řešení problémů naší dcery je ji zabít? No, jasně, ono to je zároveň i řešení problémů s hledáním bytu, práce nebo nejlepší školy… Koneckonců, není to tak dlouho, co jsme tu měli “konečné řešení židovské otázky”, že. 

Bohužel takový přístup není žádnou výjimkou. A bohužel se čím dál častěji stává, že za vyžadující taková řešení se považují i poměrně lehké diagnózy, které umožňují naprosto normální (slovy některých “plnohodnotný”) život. To mi zrovna nedávno popisovala jedna maminka, jejíž syn je velmi šikovný a chytrý, pouze má menší pravou srdeční komoru, že při kontrole, na které byla tehdy cca měsíc před porodem (to už nějakou dobu o problému věděli), jí jeden lékař řekl: “Škoda, že se to nezjistilo dřív, to byste šli na potrat…” Nerozumím tomu, že někdo má potřebu toto lidem říkat do očí v momentě, kdy už stejně žádná možnost tohoto řešení není aktuální a kdy navíc jde (v porovnání s mnoha jinými možnými) o nepříliš velkou komplikaci. 

Je smutné, že něco takového dokáže vyslovit lékař. Je smutné, že to dokáže vyslovit katolík, který chodí každou neděli na mši. A snad ještě smutnější je, že to dokáže vyslovit člověk, který se sám s nějakým typem handicapu u svého dítěte potkává a tedy by měl být do jisté míry na tento “jiný svět” zvyklý.  

Přemýšlím, kam až to povede. Když už teď si nemalá část těch, kteří by dle mého názoru měli léčit (a o veřejnosti raději nemluvě), myslí, že usmrcení pravděpodobně (neb nemalá část prenatální diagnostiky stále ještě pracuje pouze s pravděpodobnostmi postižení, nikoliv jistotou) slabých jedinců je řešením jejich situace a situace jejich rodičů a celé společnosti. Zabíjíme-li “neužitečné” jedince před jejich narozením, jak daleko je k tomu, začít je zabíjet na konci života, když přijde demence, alzheimer a podobné strasti stáří? Jak dlouho potom potrvá, než začneme takto řešit i jinak “neužitečné” lidi? Zavedeme bodový systém, kdy budeme hodnotit užitečnost člověka a jeho přínos společnosti, a kdo nenasbírá za rok dostatečné množství bodů, toho vyřešíme

Myslela jsem, že už jsem proti celé řadě těchto situací obrněná. Ale stále se s tím tak nějak nedokážu srovnat. Nedokážu to pochopit. Jak může někdo tváří v tvář naší dceři, při pohledu do jejích nádherných očí, ve kterých se chvílemi zrcadlí odlesky nebe, říct, že jsme to měli řešit jinak


Zajímalo by mě, jak by takoví lidé reagovali, kdyby to někdo do očí řekl jim - “Neměli jste tu být, vaši rodiče by udělali líp, kdyby šli na potrat.” To, že se dcera vymyká všem standardům, na které jsme zvyklí, ještě přece neznamená, že nevnímá, že o ní někdo smýšlí takovým způsobem. A hlavně o ní takovým způsobem přímo před ní samotnou mluví. Proč mám pocit, že celá řada lidí má více soucitu s nemocným psem, než s dítětem uvnitř matky? Při zprávě o utopení psa se všichni pohoršují, jak strašný to je zločin proti lidskosti. A mám trochu obavu, že kdyby ženy měly možnost rodit pejsky, tak by žádná na potrat nešla ani v případě, že by pejsánkovi v bříšku chyběla tlapička/ouško/polovina srdíčka, protože přece ta štěnátka jsou tak roztomilá…  

Vím, že tento můj výkřik do tmy (aneb slovy mé oblíbené místní blogerky - toto mé emotivně zbarvené ublognutí) bude některým pravděpodobně připadat přehnaný. Ale neumím u tohoto tématu, které se tak bytostně dotýká naší rodiny, zůstat emočně stranou. Za těch pět a půl roku, co se pohybujeme v tak trochu “jiném světě”, jsem potkala spoustu dětí, které se potýkají s nějakým typem vážnějšího či méně vážného postižení. A všechny jsou úžasné a žádnému z nich bych cestu takového jiného řešení nepřála. To, co bych jim přála, je svět, ve kterém je okolí dokáže přijmout takové, jaké jsou, bez blbých keců o tom, že se nikdy neměly narodit. 
 

 

Zobrazeno 5595×
komentáře