Letos mládežníci mohli zažít celostátní setkání mládeže v Hradci Králové. Zuberští z toho měli zážitky veliké, o které se jistě rádi podělí. Já si CSM v Táboře pamatuji do teď a tento blog ho má možná i někde napsané a pokud ne, tak už se to asi nedočtete (vlastně dočtete, protože já jsem to napsal, jak jsem záhy zjistil právě do tohoto deníčku a docela podrobně), ale tričko nosím občas stále dosud. Každopádně C turnus se tehdy stihl a nemusel jsem odjíždět nikterak dříve. 

Bývá mým dobrým zvykem, jsou -li, poukázat na fotky, nicméně web Antiochia je nemá a nikde jsem je moc nepotkal, takže jsem našel CD a před časem udělal tento výběr: https://www.signaly.cz/fotky/85797

A protože Kyselovice byla "andělská vesnice". tedy vpravdě zasvěcena památce Andělů strážných, tak jakoby na jejich hody, které se slavívali zřejmě na první neděli v září, jak v Dubu říkají "na andílka", budou v ten čas vydány mé vzpomínky na to.

Úvodem

Z poslední sady mých deníčků o Antiochii, jsou zde už ty poslední, z nichž nejstarší opsaný je deníček z Antiochie Ryžoviště. Jeho opisování bylo pro mě motorem k tomu, abych opsal i ostatní dosud ručně napsané deníčky. Tyto jsou zde zatím poslední, neboť v letech 2011 a 2012 jsem měl k dispozici svůj notebook a deníčky Antiochie Loučka a Olbramkostel jsem psal rovnou elektronicky a již byly vydány. Není vyloučeno, že tento 4. díl bude rychleji napsaný, než 3., neboť deníčky ze 3. dílu obsahují také celoroční působení ve společenství FARKA v Drahotuších a jsou tím pádem i nejdelší, přesto podobně, jako jiné budou obsahovat 4 Antiochie. Zde tedy bude Antiochia Kyselovice z r. 2007 a deníček z celostátního setkání mládeže v Táboře, které jsem jako jediné toho druhu navštívil, pak Antiochia Ryžoviště z r. 2008 a deníček soluňáckých misií v Jeníkově. V roce 2009 byla Antiochia ve Václavově, ne však v tom, ve kterém bydlím. Tento deníček je nejkratší a poslední napsaný deníček bude z Rudné pod Pradědem v r. 2010. V onom roce jsem vlastně začal přepisovat všechny tyto deníčky, ale doposud nejsem s nimi hotov. Komentáře v 1., 2. a z části ve 3. dílu jsou právě z toho roku nebo kraje r. 2011 a již je nebudu měnit. Případné komentáře ve 4. dílu budou nejdříve z r. 2012, takže s odstupem nejméně 2 let s výjimkou deníku Antiochie Ryžoviště a Soluňáckých misií, kde jsou komentáře z r. 2010. Fotky zde uvedené budou téměř výhradně z aktuální z dění jednotlivých turnusů. V podstatě od r. 2004 už se fotí pravidelně a digitálně.

ANTIOCHIA KYSELOVICE

A CELOSTÁTNÍ SETKÁNÍ MLÁDEŽE V TÁBOŘE

PRÁZDNINY 2007

Antiochia Kyselovice, turnus C (27.7. – 11.8.)

Ze statistiky

Antiochia (pro mě) v pořadí 12., obec 11., na Moravě 11., v Olomoucké arcidiecézi 10., v oblasti hanácké 3., v děkanátu Přerov 2.

V čem je tato Antiochia první, zatím nevím. Své prvenství si snad ještě najde v počtu romských klientů, se kterými si musíme pohrát.

Když tak přemýšlím, je první, kde jsem si byl před Antiochií spolu s otcem Radkem toto místo prohlédnout. Jaká prvenství ještě najdu? To budu zkoumat v následujících dnech.

Pátek 27. července, den I.

Tak opět po dlouhé době nejsem první účastník. Přijíždím až před půl pátou a připojil jsem se k pochůzce po vesnici, kdy za zpěvu písní jsme provedli uvedení a přivítání (starý turnus pro změnu loučení). Po večeři nás čekalo místní hřiště, dříve jsme byli v kostele. Našeho turnusu je současně 5, počet starého turnusu jsem nepočítal.

V hlavních rolích: Starý turnus B pod vedením Standy a Jirky. Martin Kohoutek, vedoucí a na Antiochii po prvé. Jiří Bůžek, vedoucí a se mnou po 2. Helena Macurová byla se mnou po 2. Ludmila Jemelková je na Antiochii po 2. (1. byla Podhoří C). Pak Marta (Krusberská), s ní jsem po prvé, vlastně po 2., ale v Potštátě to bylo jen krátce. Petra, tu ještě neznám. Libor Rësner, s ním jsem po prvé, měl jsem ho znát již z Cotkytle.

Sobota 28. července, den II.

Den je ve znamení příprav na naše působení. Seznamujeme se se sebou i s vlastním programem. Máme i první bohoslužbu i adoraci jako večerní modlitbu. Ani dnes nezapomínáme na hřiště. Starý turnus odjíždí, do zítra zůstávají dva a to Standa a Petra.

Další prvenství: Kostel Andělů Strážných je nejmoderněji uzpůsobeným kostelem, jediný, který nemá hlavní oltář a zároveň snad nejmladší, má teprve něco přes 100 let, a tedy i nejmladší farnost.

Neděle 29. července, den III.

Jelikož máme mši až v 5 večer a službu v kuchyni, v rámci dopoledního programu se zabývám plně kuchyní, po brzkém obědě jdem na výlet do Chropyně a zpět. Po neúspěšném pokusu o zpěv žalmu jdu s radostí do kostela a mši svatou trávím u oltáře. Po mši a večeři odpočívám těmito zápisky, které zde píši. Mezi tím přijíždí charismatičky Marta s Petrou a já se připravuji na modlitbu, kterou celý den provázím Antiochii. (Zřejmě došlo k u mě nezvyklému jevu kulminace služeb kuchyně a modlitby)

Pondělí 30. července, den IV.

Dnes jsme se představili obci, udělali plakáty a ve vesnici pozvali starší občany na setkání seniorů. Přijel nám i poslední človíček – Libor. Seniory jsem navštěvoval s Helčou a našel jsem s ní další prvenství. Ač je to farnost velmi mladá, na místním hřbitově odpočívá nejvíce kněží, asi 5. Při setkání seniorů se zahrála dobrá vědomostní hra v kombinaci Riskuj a Videostop. Krásně jsme se pobavili a Bůh nám žehnal.

Úterý 31. července, den V.

Tento den je plný překvapení a neobvyklostí. Po krátké práci pletí u kostela z nouze škabu brambory a před bojovkou hraji s romskými dětmi schovku, což je zajímavý zážitek sám o sobě. Než začíná hra na pašeráky, otec Pavel Jagoš volá a je pozván, aby nám udělal mši svatou, po které má povídání o Malé Antiochii (tehdy jsem s Malou Antiochií byl schopen ještě spolupracovat, než jsem se otci Pavlovi znelíbil kvůli sporům o stránky Malé Antiochie a další pak čím dál závažnější nesrovnalosti, které otec Pavel zatím ještě nepochopil). Potom už je kolečko a modlitba. Toto se z důvodu únavy a krátké noci uspišuje. Proto krom těchto zápisků snad i ještě dnes napíši kroniku.

Středa 1. srpna, den VI.

Ráno je adorační, střídáme se celé dopoledne a mezi tím navštěvujeme babičky. Toto je Antiochia nejvybavenější po liturgické stránce, protože má snad i pixidu. (V Maletíně třeba nebylo vůbec nic a všechno se muselo dovézt). Spolu s Martinem jsem navštívil pí Klimkovou, babičku radostnou, přinášející veliké oběti už chozením do kostela o dvou holích. Odpolední část byla věnována přípravě táboráku a samotnému táboráku, který byl úspěšný a končil už v 21:30, takže jsem zjistil, že to jde tak brzy vyvrcholit táborák. (Poslední dobou na Antiochiích nějak normální,… kde jsou ty časy, kdy táborák končíval v hodně pozdní hodiny, …ale občas ještě občas přijdou). Kolečko a modlitba byly vrcholem dne.

Čtvrtek 2. srpna, den VII.

Je obecně prospěšné, aby hřbitovní plot vypadal hezky, tak se ho snažíme natřít a odrhnout od rzi. Odpolední čas pak trávíme na hřišti s dětmi a večerní po mši svaté

spolu s kněžími, s otcem Petrem (kaplanem tehdy i teď drahotušským) a otcem Radkem, místním administrátorem. Dohodli jsme se, že budeme zítra při bohoslužbě (nyní správně řečeno při pobožnosti se svatým přijímáním) hrát scénku o marnotratném synu. Zapomněl jsem v kostele klíče (které mě paní kostelnice zamkla a už bylo pozdě, když jsem to zjistil), takže zítřejší ranní modlitba musí být na faře. Přichází nás posílit Pavel Bleša.

Malá poznámka: Je to taky první Antiochie, kde mám jiný spacák, než ten starý dobrý, ještě po tatínkovi. I když ten je veliký, budu jej raději vozit na další Antiochie, protože v novém spacáku je strašně dobře a těžko se z něj vstává do zimy, takže zatím vstávám tak, že většinou stíhám jen ranní modlitbu a růženec až během dne. Zatím jsem nestihl celý růženec (22 desátků). Tato poznámka však ztrácí na významu. Ve skutečnosti jsem na další Antiochie už vozil spacák nový, praktičtější a ono vstávání se spíš řídí tím, co potřebuje v čase Antiochie tělo, tedy jak odpočatý nebo vysílený přijíždím na Antiochii.

Pátek 3. srpna, den VIII.

Po krátké adoraci opět, ale už ne všichni, jsme na hřbitově. Odpoledne věnujeme nácviku scénky při bohoslužbě, kde hraje hlavní roli marnotratný syn a jeho milovaný otec (a já tam hraji prase). Po večeři si hrajeme na hřišti hry, leč přichází skupina Romů, kteří si utvoří vlastní mužstvo a trochu nám fotbal naruší, takže odchází postupně všechny děti. Je to chvíle zdrcení, takže se mě již nechce nic dalšího podnikat. Nicméně den začal i končí krásně, modlitbou.

Sobota 4. srpna, den IX.

Dnes máme pro děti připravený výlet do Zářičí se spoustou soutěží. Je to krásné, všichni, i já, jsou nadšeni, ale na mě dopadá trochu únava a tak mám pocit, že toho musím co nejvíc udělat, takže po velkém výletě slibuji dětem, že večer bude ještě fotbal. Krom toho všeho mám službu v kuchyni a holky se mě snaží pomoct, takže si nakonec rád odpočnu od společenství i od hřiště, na které jdou holky a svou trudnou náladu se mi s pomoci Boží podaří překazit a na kolečku už panuje humor.

Neděle 5. srpna, den X.

Jak známo, neděle není od nic nedělati a toho jsme se ráno a celý den drželi. Řádně připraveni na mši svatou jsme ji prožili a odpoledne navštěvovali babičky po té, co za námi přišly děti. Pak po modlitbě růžence (soukromé) a předcházejících přípravách a pozváních jsme ve třídě bývalé školy zhlédli film Anděl Páně, po němž společnou modlitbou a kolečkem den ukončen byl.

Pondělí 6. srpna, den XI.

O tomto svátku rozhodli jsme se začít s přípravami divadla Lakomá Barka, kterou jsme zaplnili jak dopolední, tak odpolední činnost. Po mši svaté, která byla slavnostní i s kadidlem a jíž předcházela adorace a svátost smíření a po ní byla

večeře, po které jsme šli na hřiště za účelem hraní her a zapojování dětí do divadla a též k vypití kofoly v místní hospodě na hřišti. Zakončili jsme modlitbou a kolečko jsme nedělali neb někteří byli unaveni.

Úterý 7. srpna, den XII.

Divadlo, divadlo, divadlo. Pořád samé divadlo a úspěšnost se stupňuje s pomocí Boží. Při modlitbě růžence potkávám děti, které se nám množí do divadla. Když o bohoslužbě je zase divadlo, už mě to nepřekvapuje, protože se to hraje teprve zítra. Hřiště jsem viděl dnes jen z dáli a po obvyklých procedurách jdeme brzy spát.

Středa 8. srpna, den XIII.

Tento den vyvrcholí divadlem, tak se pro to dělá všechno možné v modlitbě i práci. Jelikož to píšu až po Antiochii, nevím už co a kdy. Adorace pravda nebyla, jelikož bylo i jiné práce kolem. Po bohoslužbě to tedy naplno vypuklo – Lakomá Barka. Měla úspěch možná i proto, že jsme osobně pozvali celou dědinu. Jako celou tuto Antiochii, jež vede Martin spolu se zkušenými Antiošáky, jsme šli zavčas spát.

Byla to pro mě totiž jediná Antiochia, kterou vedl vedoucí bohoslovec, jež na Antiochii nikdy nebyl, a všichni členové jeho turnusu byli již nejméně podruhé. Martin byl však jeden z těch lepších vedoucích, neb i své vedení pokorně takto přijal a přijímal i naše zkušenosti, mohli jsme se o něj krásně opřít a to je jistě dobře.

Čtvrtek 9. srpna, den XIV.

Vrcholné dny se nezapomínají, i když se píšou po Antiochii. Ráno jsme skáceli s Jirkou strom, aby bylo na večerní táborák dříví. Pak bylo spousta návštěv, před nimiž jsem se okoupal a při nichž jsem si odpočal na večerní primici P. Romana Macury a na následný táborák, na který dorazil i otec Petr Utíkal, před nímž nás opustila Petra. Při táboráku jsem byl rád, že jsem si sám opekl, když mě samotnému dali na starost děti, aby je nikdo neotravoval.

Pátek 10. srpna, den XV.

Tentokráte odpočívali jiní. Mě celý den zaměstnávala kuchyně a to i v době, kdy se holky chtěly postarat. Tak jsem se staral s Nikem. Odpoledne byl pak pohřeb (což se občas na konci Antiochie stává, byli jsme poslední turnus) a po něm jsme s děkováním do nočních hodin vraceli věci a setkávali se. Po večeři a úklidu byla modlitba a velké kolečko, které bylo celkem rychle za námi. Společenství bylo krásné a Antiochia průměrná.

Sobota 11. srpna, den XVI.

Dnes už všichni odjedou, nicméně modlitba je společná už v 6.15; po následné snídani zůstáváme jen 3. Zbývají poslední úklidy, poslední návštěvy dětí a tvrdé,

nekompromisní loučení. Po 1. odjíždím autem (s Jemelkovými), nebo to bylo i v Maletíně? (bylo, autem otce Radka).

Den dále probíhá tak, že jsem unavený a do ničeho se mi nechce. Přesto pracuji a vytvářím Informační list, jsem na mši svaté v Jezernici a dávám prát oblečení.

Tak je to také první Antiochia, kde se mi podařilo za jedno odpoledne – večer po chvilkách opsat celý deník, dnes 17.8. 2012. Kyselovická Antiochia je ve stejném termínu jako Antiochia 2012 v Olbramkostele a Celostátní setkání mládeže, které tehdy bylo v Táboře, je také v podobném termínu, to Táborské bylo o den dříve, začínalo už pondělní odpoledne.

Neděle 12. srpna, den po Antiochii a den před CSM v Táboře

Po ránu krátce snídám, modlím se a dokončuji Infolisty. Pak je poutní mše sv. v Drahotuších, feriální v Loučce, poutní v Potštátě a oběd u kovářovských Klabačků, pobožnost v Kovářově a pohoštění u Kučerků, feriální mše v Partutovicích a chvíle odpočinku, po němž jdu v 9 spát.

Otec Radek toho roku byl na dovolené - po prvé na Korzice, proto nebyl celý turnus C a ani na následné nedělní bohoslužby. Když to tak dnes píšu, divím se, jak jsem to mohl stíhat, ale šlo to. Inu, zestárnul jsem a také toho roku jsem neměl takový zátah jako letos, když jsem měl před Antiochií ještě farní tábor a byl pryč v kuse 3 týdny. Tak po Antiochii jsem klidně jel ještě na CSM. Dnes si to málem nedovedu představit, protože už bych byl měsíc v tahu. Je zajímavé si to tak po letech pročítat. Mimochodem i tento rok jede otec Radek na Korziku, tentokrát s otcem Petrem a v jiném termínu.

Celostátní setkání mládeže Tábor – Klokoty

13. – 19. srpen 2007

Pondělí 13. srpna, den I.

3.15 – vstávám

3.30 – chystám se

4.15 – modlím se růženec

4.55 – dochystávám

5.20 – odjíždím do Hranic

5.49 – z Hranic do Prahy

10.00 – v Praze (+25 min zpoždění)

11.00 – sraz na nádraží, přestup

11.14 – odjezd vlaku

12.58 – příjezd do Tábora

13.30 – ubytování

14.15 – oběd v restauraci

17.00 – přechod na program

19.00 – přechod k dění setkání

19.30 – zahájení setkání

21.30 – odchod ze setkání

22.30 – už spánek.

Program nabytý také spoustou setkání. Víc už není třeba psát.

Úterý 14. srpna, den II.

Ráno po snídani byl čas k adoraci. Společnou ranní modlitbu měl mons. Karel Herbst. Pak po písničkách měl i katechezi. Oběd byl vcelku zajímavý, pak siesta plně využitá a potom jsem se vydal do kostela Proměnění Páně v centru Tábora, vystoupil na věž a za modlitby růžence vyslechl varhanní koncert, po němž byla večeře a záhy mše sv. z vigilie Nanebevzetí Panny Marie, typicky mládežnická pod vedením mons. Miloslava kardinála Vlka. Ráno jsem potkal několik lidí, kteří se divili, co se děje. Je to jako na Antiochii a potkal jsem se se spoustou lidí, mezi nimi i s Radkem Stojanovičem, kterého jsem již několik let neviděl (tehdy byl v řádu Jezuitů, dnes už civilně studuje medicínu). Večer jsem se šel řádně vysprchovat. Je to zajímavý pocit.

Středa 15. srpna, den III.

Byl opravdu nabitý. Ráno jako ranní modlitbu jsem si vybral adoraci, pak po dalším bloku programu byla pontifikální mše svatá, kterou celebroval místní biskup, mons. Jiří Paďour. Odpoledne, po siestě byla v kongresovém hotelu Palcát katecheze o Panně Marii, po níž místo koncertu či workshopu jsem si šel od setkání odpočinout na nádraží, abych zjistil spoje na zítřek. Následovala pak večeře a megakoncert, alespoň pro mě, koncert pro Haiti, který ukončil den, jemuž Bůh žehnal i pěkným počasím.

Je škoda, že už jsem nezapsal čtvrtek, ale možná je to dobře, protože si ho stále po 5 letech ještě pamatuji. Na dobré zážitky s Bohem se nezapomíná. Jelikož jsem měl povinnosti pastoračního asistenta, byl to pro mě den odjezdový, ale celý dopolední program, který měla každá diecéze svůj a na svém místě, jsem absolvoval. Vůbec Olomoučtí to měli všechno nejlepší. Jelikož z olomoucké arcidiecéze bylo nejvíce účastníků, měli to ubytováním nejblíže k hlavnímu podiu a také svůj diecézní program s katechezí a mší svatou otce arcibiskupa, mons. Jana Graubnera, byl také na hlavním pódiu. Drahotušští drželi téměř celé setkání při sobě a já občas při nich, tak jsem se odpoledne před obědem mohl rozloučit a putoval jsem na nádraží, a tentokrát v klidu vlakem za několik hodin dojel pln mnohých zážitků na drahotušskou faru a další průběh setkání v časovém volnu sledoval na TV Noe.

Vím, že jsem nechtěl být na celém setkání, ale to už vychází z mé povahy, že pro mě je většinou vrchol něco jiného, než pro ostatní. Tak je to i s konferencí charismatické obnovy, na níž jsem vždy strávil jeden pečlivě vybraný den a byl jsem pln zážitků.

Pár poznámek k CSM v Klokotech u Tábora (co si pamatuji ještě teď a není zapsáno tady a asi ani nikde jinde):

Po prvé jsem se setkal se Signály, nicméně jsem nechápal, že bych si mohl založit účet. Reklama k tomu byla i na pisoárech záchodů.

Velmi mě oslovoval styl sdělování informací, mělo to svou znělku a bylo to jako vykládání vtipů.

Dosud si pamatuji, jak se přimlouval v 1. eucharistické modlitbě tamní, dnes již v Pánu zesnulý biskup Jiří Paďour: "Pamatuj na mě, poněvadž jsem zde biskupem." Oproti tomu stejná eucharistická modlitba a známá slova našeho tehdy otce arcibiskupa Jana, když byl ve své diecézi: "Pamatuj na mě, svého nehodného služebníka."