Jak jsem psal již dřív, vše podstatné v mém životě, spojené s vírou, mám spojené se skautingem. Proto jsem rád, že i v klášteře jsem dostal pod patronát doprovázení zdejšího oddílu a navrch mi komunita ve své neobyčejné laskavosti uznala tábor coby pastorační aktivitu a jezdím na něj nad rámec dovolené. 

   Letos jsem se na něj neobyčejně těšil. Vnímal jsem ve svém životě jistou robotičnost - do kostela na modlitby a na mše jsem chodil pomalu jak do továrny (chyběly už jen píchačky namísto kropenky), při čase určeném k rozjímání jsem zaměstnával mysl úvahami nad tím kdo postoupí či nepostoupí v hokejové extralize do play off a kdo má šanci se udržet v nejvyšší soutěži fotbalové. Při mších jsem napjatě vyčkával výzvu "Jděte ve jménu Páně!" a celkově můj duchovní život vykazoval všechny známky vyhaslosti. A nebylo jak jej nakopnout.

   A pak přišel ten tábor. Ano, chyběla mi, hodně mi chyběla denní mše a možnost být, sice jen tělesně, před Eucharistií. Breviář jsem lepil jak to šlo, ale šlo to! A modlitba? Pohled na hvězdné nebe při noční hlídce nebo telefonát z Povodí o tom, že se má desetinásobně zvednout potok a máme být připraveni k evakuaci, to vše činilo modlitbu jaksi věcnější, pravdivější a vroucnější. Víc jsem při ní byl jako Supo než jen jako robot vykonávající rutinu.

   Žel již krátce po návratu zpět mě uvítaly staré, dobré, vyjeté koleje. Všechny modličky, úlitbičky, zlozvyky a nectnosti se vrátily na místo určení a duchovní život přijal podobu robotického vykonávání povinností.

   A tak mi tábor spíš než nakopnutí umdlévající spirituální dimenze nastavil zrcadlo, že pořád se motám jako začátečník na plytkém povrchu a hluboký, kontemplativní vztah s Pánem je stále ukryt v dálavách. Proto prosím o modlitbu, aby spadly všechny závory a bloky a Hospodin mohl tu nefunkční plechovku nahradit živým člověkem.