Doba Vánoční přináší do všedního toku dní mnišských několik drobných změn. To, že je zima, mě ve volných nedělních odpolednách nutí chodit na zdarma dané veřejné bruslení (které s přibývajícími kilogramy čím dál víc bolí). Na druhé straně pandemie nás přinutila zvýšit počet bohoslužeb + Vánoční čas si žádá i mimořádné "dny otevřených dveří" v kostele, který je tím pádem třeba hlídat. A nemoci zbylých svěceníprostých bratří tak v této konstelaci způsobují, že trávím v kostele větší než malé množství času a liturgie si užívám jak málokdo jiný jiný. Když už bývám zcela vysát, chodívám se vybít do skladu skautských věcí na bicí soupravu.

   Bohužel ono liturgicko-chrámové tsunami se výrazně podepisuje na koeficientu mojí vstřícnosti vůči nesmrtelným duším, které v tyto dny do kostela přicházejí a paradoxně dost degeneruje i můj vztah s Pánem. Při mších nedočkavě vyhlížím kněžskou výzvu: "Jděte ve jménu Páně!" a pakliže v pauzách mezi bohoslužbami nebo během hlídání kostela jsem vyzván k nějaké, byť drobné pomoci, bližním, nasadím psí ksicht a sladcebolně se vymluvím, byť by v mé moci bylo daným lidem posloužit.

   Stejně tak se stalo dnes, kdy jsem chtěl využít nedělního odpoledne k rozpohybování stále rostoucí soustavy špeků na bruslišti, ale při odchodu mě zastavila neznámá dáma, zda může na chvíli s dětmi k jesličkám. Samozřejmě by to šlo, ale do sebe a svého volna zahleděný mnich už nechtěl interiér kostela ani cítit a tak jsem se zdvořile omluvil a vyrazil směr kluziště Vypich.

   Tam se nic mimořádného nestalo, jen v jednu chvíli organizátoři vyhlásili "změnu směru" a všecek lid obrátil a klouzal v protisměru. A mě se vybavila scéna z odchodu a odmítnutí služby bližnímu. A říkám si, zda by nestálo pokusit se i o změnu směru ve službě. To, že je jí v tyto dny požehnaně, a člověk si poctivě odkroutí to, co má povinné, ještě není důvodem k barikádám a defenzivě před obětováním něčeho trochu navíc. Taky tak nějak tuším, že z toho něčeho navíc jednoho krásného dne budu muset skládat účty... A jestli by tím pádem namísto cvičení se v bruslení a ve hře na hudební nástroj by nebylo lepší se cvičit v lásce k Pánu a Jeho milovaným duším. Bude to asi na dlouho a sebestřednost, ta je věčná, ale v boji se sebou samými halt nikdy nebudeme hotoví. Proto prosím i o modlitbu.

Přidávám video z bubenického cvičení. Kdo to dokáže dokoukat do konce, může to vzhledem k umělecké kvalitě příspěvku považovat za postní praxi a žít tak v naději, že uvidí zlaté prasátko.