Velmi důležitou roli v mém životě duchovním hraje skauting. Začalo to tak, když jsem coby osmiletý byl na prvním táboře a šlo se na mši, byl zcela zahlcen touhou ochutnat "tu oplatku", pro kterou šli všichni. Nna dotaz, co mám udělat, abych mohl taky, mi tehdejší vedoucí řekl, že je třeba být pokřtěn - což se za rok stalo a katolíkem jsem doposud.

    O několik let později na jedné roverské duchovní obnově jsem vyšel z adorace v kostele ve Vysokých Žibřidovicích na místní hřbitov, kde mě v tiché modlitbě tak nějak napadlo zkusit Benediktiny na Břevnově. Zde, nestane-li se něco opravdu hodně mimořádného, složím, dá-li Bůh své věčné sliby.

    Do třetice na letošním táboře se skauty odjel jeden chlapec v pátek večer domů s podezřením na čínský dárek naší planetě. Pro dobré vztahy s nedalekými vesničany jsme tu neděli nešli na mši (neznali jsme ještě výsledek jeho testu - ten byl negativní, což bylo pozitivní). Na onu liturgii jsem šel za náš oddíl jen já, knězi jsem se představil coby Benediktin a akolyta a požádal, zda by mi po mši nesvěřil 40 proměněných hostií, což učinil, a v táboře jsem pak měl pro kluky svoji první životní bohoslužbu slova. Byl to pravda trochu katolický punk neb jsem disponoval jen biblickými texty a vstupní modlitbou z breviáře a zbytek improvizoval, nicméně si ten moment ponesu až do konce života.

   Takže jakkoliv když dojdu do lesa, s mapou či bez ní, takřka s určitostí zabloudím, práce s pilou obvykle končí větším než malým prolitím krve a při konfrontaci s uzlovačkou jako vítěz vyjde vždy ten kus provazu, tak skauting se do mých duchovních dějin zapsal a zapisuje zcela nesmazatelně. A jsem za to rád!