Ekologická úzkost: strach o Boží stvoření

Pokud si člověk uvědomuje spojení nás lidí s planetou (a my křesťané bychom měli), musí zažívat pocity smutku z toho, jak naši Zemi jako lidstvo ničíme. Musí nás popadat až úzkost z toho, co bude s námi, s našimi dětmi, co bude se zvířaty. 

 

Zdroj: https://www.flickr.com/

 

Ekologická úzkost: strach o Boží stvoření

 

Strach z budoucnosti v souvislosti se změnou klimatu a dalšími environmentálními problémy se dnes označuje jako ekologická či environmentální úzkost, žal. V zemích na západ od naší republiky, je tato problematika již dlouho a hojně diskutována. U nás se o ekologické úzkosti začalo mluvit až okolo léta 2019, které bylo extrémně suché a i běžný člověk viděl, že se s planetou něco děje - vyschlá koryta řek, prázdné studny, odumírající lesy všude po republice. V posledních letech se tato ekologická úzkost šíří světem jako pandemie. Obzvláště po výraznějších výkyvech počasí - po požárech v Austrálii, po požárech na Sibiři, po různých hurikánech a tak podobně.

 

Někteří jedinci tento smutek prožívají více než ostatní. A vůbec to nemusí být přecitlivělí a úzkostní lidé. Často se jedná o vědce, kteří vidí změny v životním prostředí na vlastní oči a to v relativně krátkém čase. Další hojně zastoupenou skupinou jsou mladí lidé, kterých se zkrátka změna klimatu a znečištění životního prostředí dotkne nejvíce. Sociální vědkyně Renee Lertzman srovnává obavy dnešních mladých lidí z následků globálních změn klimatu s obavami mladých lidí z jaderného zničení světa v období studené války. 

 

Zdroj : https://www.flickr.com/

 

Sobecký strach o sebe nebo obavy o celou planetu a všechno živé? 

 

Samozřejmě, že je v celé té škále emocí zastoupen i strach o sebe a svoji budoucnost. Ale lidé s ekologickou úzkostí mají hlavně obavy o budoucnost svých dětí, zažívají smutek z devastace přírody, mají obavy z vymírání živočišných a rostlinných druhů, mají vztek na společnost, že na současnou ekologickou krizi adekvátně nereaguje, mají pocity viny, že k tomuto stavu také svým stylem života přispívají. Cítí se bezmocní. 

Bioložka Phyllis Windle tyto obavy o stav naší planety, který zažívá při své vědecké práci, popisuje takto:

 

„Je to jako číst lékařskou zprávu o postupu rakoviny v těle mé matky.“ 

 

Projevy ekologické úzkosti?

 

Nejčastěji lidé prožívají smutek, strach, úzkost, bolest, vinu, vztek, lítost, beznaděj a ztrátu smyslu života. Může je to dohnat až k depresím a sebevraždě. A velice často také prožívají pocit osamělosti, protože jejich okolí jejich pocity bagatelizuje. To je pro tuto úzkost v podstatě pravidlem a proto se někdy označuje jako „zanedbávaný smutek“. Lidé, kteří tímto trpí, jsou často považování za přecitlivělé, emocionálně labilní. To pak vede k tomu, že se člověk ještě více stáhne do sebe. A potlačovat strach určitě není prospěšné. Naopak. Vše se naopak musí zpracovat…

 

Jsou tyto obavy na místě u nás u křesťanů?

 

Částečně. Na prvním místě si musíme stále uvědomovat, že náš život je v Božích rukou. Bůh nás nenechá na holičkách, říká nám: „Neboj se!“ Neopustí nás. Vždy bude s námi. Navíc, má cenu se trápit něčím, o čem nevíme, kdy to přijde a jestli to vůbec přijde? Neznáme pro sebe, ani pro své děti „dne ani hodiny". Náš život je skutečně v Božích rukou. On nám ho dal a On si ho může vzít zpět. Nečekaně. Bez varování. Následky globálních změn nás, ani naše potomky zkrátka nemusí zasáhnout.

Ale! Bůh nám dal planetu k užívání, dal nám ji, abychom se o ni starali. Jsme za ni zodpovědní. Za zvířata, rostliny, půdu, vodu. To vše je Boží stvoření - jako my. Marek Orko Vácha to krásně vystihl v knize Kéž bych pod hvězdami dobře odtančil svůj tanec:

 

„Boha nazýváme Otcem, a myslíme tím, že je naším Tvůrcem, tím, kdo dává život. Bůh je ale zároveň Stvořitelem všeho života. Františkova intuice, ve které nazývá rostliny a zvířata „malými bratřími a sestrami“, je přesná a ve světle současných poznatků z genetiky možná hlubší, než sám tušil.“ 

 

Tamtéž Marek O. Vácha píše:

 

„Země není majetkem člověka, byla nám jen svěřena, nejsme zde pány, jen podnájemníky, svět patří Bohu, on je jediný landlord. Nelze říkat rodičům, jak je milujeme, a přitom demolovat zařízení bytu. Nelze být křesťanem, a demolovat ekosystémy Země.“

 

A jak si se smutkem z ohrožení přírody poradit?

 

Především jako křesťané musíme věřit, doufat a žít přítomný okamžik. To, co bude, úplně neovlivníme. Je jenom teď a tady!

Vypněme telefony a „všechny ty internety“ a pojďme se věnovat rodině, svým dětem, partnerovi. Pojďme plnohodnotně využít čas, který nám byl dán.

 

Vnímejme život plně všemi smyslu. Třeba při procházce lesem.

 

Zdroj: https://www.flickr.com/

 

Usmívejme se. I když se nám nechce. Úsměv (byť natažený) působí uvolnění hormonů štěstí a opravdu se začneme cítit lépe.

 

Každý večer Bohu v modlitbě děkujme, buďme vděční. Naučme se hledat to pozitivní na svém životě. To, co nám aktuálně dělá radost. Mně osobně toto velmi pomohlo. Každý večer jsem se Bohu snažila poděkovat za deset věcí uplynulého dne, které mi udělaly radost. Ono to na první pohled zní možná snadně, ale pokud žijete v obavě o svět, o své děti, máte zpočátku trošku problém těch deset věcí vyjmenovat. A už jen to, že nad tím přemýšlíte, vám spraví náladu, udělá vás šťastnějšími.

 

Některým lidem pomáhá proměnit své obavy v aktivitu. Někdo začne šířit osvětu, někdo se zapojí do různých ekologických organizací, někdo omezí svoji vlastní ekologickou stopu - např. omezením odpadu z domácnosti, využíváním hromadné dopravy, nakupováním použitého oblečení nebo oblečení místních výrobců, používáním šetrnějších čistících, pracích či kosmetických produktů. To vše napomáhá snížit pocit bezmoci.

 

Ale nesmíme to se snahou přehánět a vyčítat si každou cestu autem, horkou vanu po náročném dni, nákup oblíbené sladkosti v plastovém obalu,… Zkrátka nic se nemá přehánět a nesmíme na sebe klást přehnané nároky!

 

Hodně též pomáhá číst o postupu globálních změn méně než do teď. Není to strkání hlavy do písku. To, co už víte, vám nikdo nevezme.  A občas si i tak něco o tom, co se děje v přírodě, přečtete, ale snahou by mělo být to trochu omezit, abyste nebyli pod „masáží“ negativních zpráv dennodenně. Aby si mysl mohla od špatných zpráv odpočinout. 

 

Je vhodné najít někoho s podobnými myšlenkami, s kterým budeme moci sdílet svoje obavy i radosti. Sdílený smutek je poloviční smutek. Sdílená radost – dvojnásobná radost. 

 

Pokud vás tyto obavy příliš svazují, je nejlepší najít pomoc u psychoterapeuta. Ideálně takového, který se na téma ekologické úzkosti zaměřuje - např. psychoterapeutka Zdeňka Voštová. 

 

Zdroj:https://www.flickr.com/

 

A možná to nejdůležitější na konec. Zaměřme se na to pozitivní, co se děje okolo nás. Třeba se lidstvo probere a změní své chování k naší krásné planetě. Možná to zní nepravděpodobně, ale šance tu vždycky je. Množství bezobalových obchodů roste velmi rychle. Čím dál více lidí nakupuje do znovupoužitelných sáčků. Roste i množství domů s tepelnými čerpadly, které nečmoudí do okolí. Letecká doprava je (dočasně?) výrazně omezena. V naší republice už existuje množství projektů, jak udržet vodu v krajině. 

V tomto výčtu pozitivních zpráv by se jistě dalo ještě chvíli pokračovat, každopádně… naděje vždycky existuje!

 

 

 

. . .  a tak zůstává víra, NADĚJE a láska . . .

 

 

www.darujme.cz/projekt/1203787
Zobrazeno 424×
komentáře
jk-s

"Pokud vás tyto obavy příliš svazují, je nejlepší najít pomoc u psychoterapeuta. Ideálně takového, který se na téma ekologické úzkosti zaměřuje - např. psychoterapeutka Zdeňka Voštová."

Zde může být i Vaše reklama.

https://www.signaly.cz/fotky/81482/1663665

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.